5. 7. 2008
Ráno bylo zamžené. Zatímco jsem vařila čaj, kluci zkoumali situaci na vrcholu. Vůbec nevypadala přívětivě. Ze stráně se na nás valily vlhké mraky, které se ne a ne roztrhat. Moje kolena už sice jevila známky spolupráce, ale rozhodně jsem nebyla schopná škrábat se na vrchol. Plán vypadal nakonec takto: kluci vylezou na vrchol, vrátí se zase ke stanu, tam na ně budu čekat a pak půjdeme společně dolů k autu. A tak, když ovčáci vyháněli stádo na stráň, kluci už šplhali na La Om (spolu s nimi i psiska). Já jsem se zatím válela u stanu a zapisovala děj předchozích dní.Kluci se vrátili v poledne. Uvařila jsem jim oběd, sbalili jsme stan a vydali se na zpáteční cestu. Pes Nepes nás někde opustil a tak nás doprovázel jen pes Pes. Sotva jsem se ploužila, ale nakonec jsme se přece jen dostali přes to nejhorší ke cabaně se zvířaty. Tady jsme uctivým obloukem obešli býka a pokračovali k soutěsce.
Cestou jsme potkávali čím dál tím víc lidí, až jsme došli dolů do údolí, kde už se rozkládalo regulérní stanové městečko. Všude hromady odpadků a rámus – Rumuni vyrazili na víkend. Se značnou nevolí jsme zjistili, že zákaz vjezdu tu nikdo neřeší, nasedli do auta a upalovali pryč.
Neměli jsme už nic k jídlu, tak jsme se rozhodli, že zajedeme do nejbližšího města na nákup. Tím městem byl Câmpulung. Projeli jsme kolem místní vápenky a zaparkovali u Penny. Na zpáteční cestě jsme se stavili u pomníku padlým v první světové válce a na parkovišti vyměnili žárovku ve světle. Tady jsme neodolali a, přestože jsem se bránila jakýmkoliv nákupům jídla mimo supermarkety, jsme si koupili bochníček sýra. Se sýrovým dědkem jsme se nějak nemohli domluvit, ale naštěstí pán u vedlejšího stánku uměl anglicky, tak jsme se nakonec dohodli a ještě dostali meruňky zadarmo.
Pak už jsme sedli do auta a jeli zpátky do Rucăru, kde jsme se ubytovali ve stejném kempu. Uvařila jsem večeři a dali jsme do pořádku naše věci (pořádek tam vydržel asi dvacet minut). Potom už jsme jen skočili do sprchy a hurá do spacáků.
Žádné komentáře:
Okomentovat