7. 7. /8. 7. 2008
V půl sedmé jsem se konečně dočkala. Kluci přišli celí uhnaní a zmožení a vykládali mi zážitky z cesty. Původní plány počítali s tím, že se vrátíme do Valea Cerbului a další den pojedeme k moři, když teda nemůžu lézt s mými koleny po horách… Ale! Pánové přišli s dalším skvělým nápadem. Proč čekat do zítřka? Můžeme vyrazit už teď! A tak jsem honem vybrala v Bušteni v bankomatu peníze a vydali jsme se k moři.Naše trasa vypadala asi takhle: Ploieşti – Bucureşti – Constanţa.
Před Ploieští jsem se poprvé v životě setkala s ropným polem, i když nijak rozsáhlým. Ve městě jsme se stavilli na nákup v Carrefouru a pokračovali na Bukurešť. Narazili jsme ale, jak je tomu v Rumunsku dobrým zvykem, na rozkopanou silnici. A hlavně. Nikde žádná značka. Tak jsme najeli na silnici, která s největší pravděpodobností vedla na Bukurešť. K našemu překvapení to nebyla ona slibovaná rychlostní silnice, ale kdo to má v Rumunsku poznat, když jsou všechny komunikace ve stejném stavu.
Ještě jsme cestou natankovali benzín. Nechali jsme se nalákat na proklamovanou cenu 3, 90 RON a zastavili v zapadlé špinavé vesničce plné opálených spoluevropanů. Rychle jsme natankovali (i když to nakonec stálo 4, 14 RON) a ujížděli pryč.
Další křečí byla Bukurešť. Když jsme se tam konečně dokodrcali bylo jedenáct hodin večer. Průjezd měl být hladký. Najedeme na nový obchvat a z něj odbočíme na dálnici do Constanţy. Plán to byl hezký, ale realizace byla horší. Ne a ne najít správnou šipku. Ze zoufalství jsem začala Ríšu navádět na města naším směrem nejbližší a doufala, že tu vytouženou značku časem potkáme…Nepotkali. A čím dál tím víc jsme se zamotávali do centra města. Až jsme se dostali na Calea Victoriei. Fuj! Centrum je samý bulvár, samá jednosměrka. Osvětlené jsou jen hlavní silnice. A zdejší řidiči snad nejhorší v Rumunsku (a to je co říct). Jakmile jsem na mapě v průvodci našla, kde jsme, byli jsme úplně jinde. Navigace byla ztracená. Vzrušená debata probíhala stylem:
- Kde jsme? Kam mám odbočit?
- Já nevím. Asi tady…
- Kam teď?
- Musíme se vrátit k řece.
- Tam žádná řeka nebyla!
- Tam jak jsou ty fontány, to je řeka.
- To jsou fontány a ne řeka.
- Řeka je pod zemí a čouhají z ní jen ty fontány…
- Aha, ale to byla ta minulá odbočka…
- Sakra!
- …
No, u těch fontán na Calea Victoriei jsme byli několikrát. Podařilo se nám v půl dvanácté v noci uvíznout v zácpě na pruháči-nekruháči. Byl ve výstavbě, či co a nikdo netušil kam má jet a pokud to ještě spojíte s rumunským způsobem jízdy, vyjde vám spousta troubení a jeden velký zmatek. Nakonec se nám nějakým způsobem podařilo vymotat z toho pekla a domů i světel začalo ubývat. To bylo dobré znamení. Ostatně bychom byli rádi, že jsme z toho venku, i kdybychom jeli zpátky na sever a ne na Constanţu.
Dorazili jsme na cosi-jako-obchvat a začali potkávat vytoužený nápis, která nás dovedl na dálnici. Ta vypadala opravdu jako dálnice (rozhodně víc než naše D1) a každých 20 km bylo odpočívadlo se záchody. Jen tam bylo poněkud pusto. To by o půlnoci nebylo nic divného. Jenže tady bylo pusté i okolí dálnice. Žádná benzínka. Nic. Sjezdů na městečka okolo velmi málo. I záchodky byly s postupující vzdáleností od hlavního města nefunkčnější, až byly nakonec zavřené úplně a vjezd na odpočívadla zatarasený.
Z jednoho hlídače záchodků (odpovědná funkce – normální hlídač jako v bance, i s obuškem) jsme vytáhli, že na dalším sjezdu je benzínka. No možná, že tam i byla (na značkách určitě), ale my jsme ji nenašli. U dalšího města nám štěstí přálo. Žádná značka nikde nebyla, ale benzínka zářila do dáli. Koupili jsme nutnou dávku kafe a pádili na Constanţu.
Do města jsme dorazili ve dvě hodiny v noci. Celou cestu jsem lámala Ríšu, že zastavíme někde před zástavbou, nadivoko se někde usadíme na noc a ráno dojedeme do města. Ne, k moři dojedeme hned!
Dálnice končila ve Feteşti (mapa ovšem tvrdila něco jiného). Nakonec jsme se přece jen po celkem ucházející rychlostní silnici dostali do Constanţi. Navedla jsem nás do centra nejcentrovatějšího – přes Piana Ovidiu k moři. Potom nastala naše oblíbená chvilka bloudění, kdy jsme se trochu zamotali v přístavu.
Náhle ovšem vyvstala otázka, kam složíme hlavu přes zbytek noci (ne že bych ji už dobu neomílala) Zkusíme jet podél pobřeží a někde na pláži to zapíchneme (haha, to by tam musela být nějaká volná, že – ne že bych to neříkala ]:)) Dojeli jsme až do Mamaii, kde nás zastavila zavřená brána resortu. Co teď?
- Tak druhým směrem…
- Tam taky nic nebude. Musíme zpátky na Bukurešť.
Už jsem začínala být pěkně naštvaná. Proč mě neposlechli?
Pak Fanda přišel se spásným nápadem. Někde v průvodci četl o pláži, kde se dá stanovat zadarmo. No jo, jenže kde v našem bordelu se ten průvodce nachází? Nakonec jsme ho přece jen našli. Dalších deset minut trvalo než Fanda našel inkriminovanou stránku.
- No hurá! Je to ve Vama Veche!
Pohled do autoatlasu.
- Žádný hurá! To je padesát kiláků daleko.
- No jo no. Tak asi budeme muset zpátky na Bukurešť a do Vama Veche se vypravíme zítra…
(Zlomyslný úšklebek z mé strany)
Další půlhodinu trvalo než jsme se vymotali z města. Zastavili jsme u první odbočky na pole, chvíli jsme hledali místo bez nepořádku a pak postavili stan u prašné cesty mezi bodláky. Jen jsme zalezli do spacáků ozval se kousek nad námi vlak.
- No senzace. Doufám, že nespíme na kolejích.
Ráno jsme se celí otlačení probudili v sedm hodin a rychle jsme sbalili stan. Rumun, jedoucí okolo s plným vozem rákosí, na nás koukal jako na zjevení. Naskákali jsme do auta a vypařili se jak duchové.
Vrátili jsme se do Constanţi a odtud pokračovali na jih do Vama Veche. Cestou jsme minuli doky a přístav válečného námořnictva v Magnalii. Po hodince jsme dorazili do městečka. Našli jsme vjezd na pláž, postavili stan a svalili se na deku.
V téhle poloze jsme vydrželi až do večera (kromě krátkých zdravotních procházek podél pobřeží). Na pláži byly dokonce i záchodky se sprchami a ačkoliv byly placené, hojně jsem je využívala (hlavně proto, že na pláži není žádné křoví, kam by se člověk schoval J).
Večer se kluci rozhodli, že, když se teda zítra nikam nejede, ochutnají místní pivo…No, nebudu zacházet do detailů. Vrátili se za svítání a já měla důvod být celý den naštvaná.
- Kde jsme? Kam mám odbočit?
- Já nevím. Asi tady…
- Kam teď?
- Musíme se vrátit k řece.
- Tam žádná řeka nebyla!
- Tam jak jsou ty fontány, to je řeka.
- To jsou fontány a ne řeka.
- Řeka je pod zemí a čouhají z ní jen ty fontány…
- Aha, ale to byla ta minulá odbočka…
- Sakra!
- …
No, u těch fontán na Calea Victoriei jsme byli několikrát. Podařilo se nám v půl dvanácté v noci uvíznout v zácpě na pruháči-nekruháči. Byl ve výstavbě, či co a nikdo netušil kam má jet a pokud to ještě spojíte s rumunským způsobem jízdy, vyjde vám spousta troubení a jeden velký zmatek. Nakonec se nám nějakým způsobem podařilo vymotat z toho pekla a domů i světel začalo ubývat. To bylo dobré znamení. Ostatně bychom byli rádi, že jsme z toho venku, i kdybychom jeli zpátky na sever a ne na Constanţu.
Dorazili jsme na cosi-jako-obchvat a začali potkávat vytoužený nápis, která nás dovedl na dálnici. Ta vypadala opravdu jako dálnice (rozhodně víc než naše D1) a každých 20 km bylo odpočívadlo se záchody. Jen tam bylo poněkud pusto. To by o půlnoci nebylo nic divného. Jenže tady bylo pusté i okolí dálnice. Žádná benzínka. Nic. Sjezdů na městečka okolo velmi málo. I záchodky byly s postupující vzdáleností od hlavního města nefunkčnější, až byly nakonec zavřené úplně a vjezd na odpočívadla zatarasený.
Z jednoho hlídače záchodků (odpovědná funkce – normální hlídač jako v bance, i s obuškem) jsme vytáhli, že na dalším sjezdu je benzínka. No možná, že tam i byla (na značkách určitě), ale my jsme ji nenašli. U dalšího města nám štěstí přálo. Žádná značka nikde nebyla, ale benzínka zářila do dáli. Koupili jsme nutnou dávku kafe a pádili na Constanţu.
Do města jsme dorazili ve dvě hodiny v noci. Celou cestu jsem lámala Ríšu, že zastavíme někde před zástavbou, nadivoko se někde usadíme na noc a ráno dojedeme do města. Ne, k moři dojedeme hned!
Dálnice končila ve Feteşti (mapa ovšem tvrdila něco jiného). Nakonec jsme se přece jen po celkem ucházející rychlostní silnici dostali do Constanţi. Navedla jsem nás do centra nejcentrovatějšího – přes Piana Ovidiu k moři. Potom nastala naše oblíbená chvilka bloudění, kdy jsme se trochu zamotali v přístavu.
Náhle ovšem vyvstala otázka, kam složíme hlavu přes zbytek noci (ne že bych ji už dobu neomílala) Zkusíme jet podél pobřeží a někde na pláži to zapíchneme (haha, to by tam musela být nějaká volná, že – ne že bych to neříkala ]:)) Dojeli jsme až do Mamaii, kde nás zastavila zavřená brána resortu. Co teď?
- Tak druhým směrem…
- Tam taky nic nebude. Musíme zpátky na Bukurešť.
Už jsem začínala být pěkně naštvaná. Proč mě neposlechli?
Pak Fanda přišel se spásným nápadem. Někde v průvodci četl o pláži, kde se dá stanovat zadarmo. No jo, jenže kde v našem bordelu se ten průvodce nachází? Nakonec jsme ho přece jen našli. Dalších deset minut trvalo než Fanda našel inkriminovanou stránku.
- No hurá! Je to ve Vama Veche!
Pohled do autoatlasu.
- Žádný hurá! To je padesát kiláků daleko.
- No jo no. Tak asi budeme muset zpátky na Bukurešť a do Vama Veche se vypravíme zítra…
(Zlomyslný úšklebek z mé strany)
Další půlhodinu trvalo než jsme se vymotali z města. Zastavili jsme u první odbočky na pole, chvíli jsme hledali místo bez nepořádku a pak postavili stan u prašné cesty mezi bodláky. Jen jsme zalezli do spacáků ozval se kousek nad námi vlak.
- No senzace. Doufám, že nespíme na kolejích.
Ráno jsme se celí otlačení probudili v sedm hodin a rychle jsme sbalili stan. Rumun, jedoucí okolo s plným vozem rákosí, na nás koukal jako na zjevení. Naskákali jsme do auta a vypařili se jak duchové.
Vrátili jsme se do Constanţi a odtud pokračovali na jih do Vama Veche. Cestou jsme minuli doky a přístav válečného námořnictva v Magnalii. Po hodince jsme dorazili do městečka. Našli jsme vjezd na pláž, postavili stan a svalili se na deku.
V téhle poloze jsme vydrželi až do večera (kromě krátkých zdravotních procházek podél pobřeží). Na pláži byly dokonce i záchodky se sprchami a ačkoliv byly placené, hojně jsem je využívala (hlavně proto, že na pláži není žádné křoví, kam by se člověk schoval J).
Večer se kluci rozhodli, že, když se teda zítra nikam nejede, ochutnají místní pivo…No, nebudu zacházet do detailů. Vrátili se za svítání a já měla důvod být celý den naštvaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat