RUMUNSKO 2008: Turistické značení

Slibovala jsem tu, že se ještě vrátím k turistickému značení trekových tras, které jsme potkali na naší cestě....

První a nejdůležitější informace: Nepočítejte s tím, že v Rumunsku seženete nějakou mapu! Možná tak v Bukurešti, ale tam aby se čert vyznal. V infocentru v Brašově jsme sehnali akorát schematickou mapu Rumunska. :-) My jsme na tohle upozornění před odjezdem narazili, a tak jsme vyslali pražáka Fandu s dlouhým seznamem na nákupy (nebo to můžete sfouknout přes net: http://www.kiwick.cz/ ). Hodně užitečných informací jsme získali z internetu (http://alpinet.org/ ). Jinak jsme si po cestě vystačili s obyčejným autoatlasem Evropy, i když občas to chtělo něco podrobnějšího. Taky se nám stalo, že trochu lhal. Po městech jsme se pohybovali podle plánků v průvodci od Rough Guides, který se výtečně osvědčil. Užitečné informace vydal taky Marco Polo.

Tak a teď konečně k tomu značení. Trasy jsou rozděleny podle barev jako u nás (červená, modrá a žlutá) a podle symbolů (svislý pruh, puntík, křížek, trojúhleník). Občas vznikla úsměvná situace, když jsem se zeptala, po které značce půjdeme a dostala jsem odpověď, že po červené...což mi bylo hodně platné, protože jsem stejně nevěděla, jestli červený puntík nebo pruh. V terénu jsou značky dobře vidět a když budete pořádně koukat , neztratíte se. Na hřebenech může být značení trochu prořídlé, protože jsou na tyčích, kterým zřejmě zimní počasí moc nesvědčí. Problémy nastaly obvykle na rozcestích, kde někdy chyběly šipky nebo ukazovaly do naprosto nesmyslných směrů, ale po chvíli koukání do mapy, jsme se vždycky našli. V nouzi nejvyšší pomůže kompas.

Poslední informací, která už je v podstatě užitečná jen pro extrémní začátečníky, je to, že trasy se počítají na hodiny a ne kilometry. Většinou jsme se shodli přibližně s tím, co psali na cedulích. To je asi tak všechno. Snad jen můžu dodat, že jsme očekávali daleko horší orientaci a na prvním výletu jsme byli mile překvapeni.

MAĎARSKO A RUMUNSKO 2008: Ubytování

Román už jsem napsala dost dlouhý a tak je čas vytasit se i s nějakými užitečnými informacemi. Začala bych asi s jednou z nejdůležitějších - a to s ubytováním.

Když jsme plánovali cestu mysleli jsme, že cestu do Brašova stihneme za dva dny a odtamtud se už nehneme...no nakonec jsme se hnuli celkem daleko. A protože jsme nebyli připravení na bydlení někde jinde, neměli jsme ani tušení, kde se nacházejí další kempy.
První zastávka vlastně ani nemá s ubytováním v Rumunsku co dělat, ale zmínit ji musím. V Budapešti jsme se ubytovali ve Suite Hostelu v ulici Veres Pálné. Je to nedaleko mostu Erzsébet (bílý zavěšený). Je třeba se ponořit do uliček a prostě hledat dokud nenajdete. Je ve druhém patře činžáku a orientovat se můžete podle malého kostelíku, který je ve stejné ulici (ale ještě celkem daleko od hostelu). Zaplatili jsme za jednu noc 12 € na osobu. Pokoje jsou po osmi a k dispozici je sprcha a internet. V ceně je i snídaně a v pohodě se domluvíte anglicky.
Další nečekaná zastávka na noc nás chytila u Balatonu. V Budapešti jsme si sice našli jeden kemp v Balatonszárszó, ale pak jsme ho na místě nemohli na jít. Tak jsme se ubytovali kousek dál v Balatonszemes. Na hlavní ulici směrem k jezeru (Fö utca) jsme zahlédli ceduli, tak jsme to šli omrknout a nakonec jsme i zůstali. Je to malý rodinný kempík. Paní umí německy, tak jsme se taky nějak domluvili. Platili jsme 5 € za osobu na noc, protože jsme přijeli mimo sezónu. Ta začíná až kolem 12. 7. a to už stojí 6 €. Sprchy nejsou nic pro vás, pokud se bojíte jakéhokoli hmyzu. Jsou to v podstatě jen zástěny a sem tam dveře. Na jednu noc to stačilo, ale u Balatonu není asi problém najít jiné bydlení v lepší kvalitě (i když pochybuju, že najdete něco levnějšího).
Další noc nás zastihla už v Rumunsku nedaleko Sibiu, což je od Brašova ještě kus cesty. Naštěstí jsme našli kemp v Cîrţe. Je to malá vesnička mezi Sibiu a Fagarašem. Odbočka na ni je asi 5 km za městečkem Avrig. Jeli jsme v podstatě na slepo a nechali se vést šipkami, jinak se cesta tam asi nedá popsat. V pohodě jsme se domluvili anglicky a podle osazenstva kempu bych řekla, že se tam domluvíte i německy a holandsky. Za příjemný kempík jsme platili 10,5 € za tři osoby a stan na noc. Moc pěkná cena. Ještě jsme dostali na uvítanou místní pálenku. Jsou tam pěkné sprchy (jedna pánská a jedna dámská - úplně to stačí). Myslím, že pokud by byla třeba, dostanete se tam i na internet.
Další den jsme se ubytovali v kempu v Dârste (to je v podstatě část Brašova). Za něj jsme zaplatili 15 € za noc. Výhodou je, že můžete platit až při odjezdu, takže nemusíte řešit, na jak dlouho tam vlastně chcete zůstat. Domluvili jsme se tam anglicky, ale určitě to půjde i německy.Jinak by se dal popsat asi tak, že za Ceauşesca to byl určitě moderní kemp, ale od té doby se změnila akorát vrátnice. Ale je tam i prádelna a místo na grilování (i s přípranou, kde můžete to prase podříznout ). Jsou tam i chatky, ale ty jsem viděla jen z venčí, tak je nemůžu posoudit.
Kemp ze všech nejlepší byl ovšem Panorama v Rucăru. Je na silnici mezi Brašovem a Piteşti nad vsí Podu Damboviţei. Je to asi 20 kilometrů před Câmpulungem. Ten výhled z kempu stojí za to. Zaplatili jsme 15 € za všechny tři za noc. Majitel umí skvěle anglicky. Jsou tam luxusní sprchy a záchodky. Dokonce i tekuté mýdlo u umyvadel. Psi jsou milí a u jídla neloudí. :-)
A to jsou všechny klasické kempy, ve kterých jsme bydleli. Ještě jsem se nezmínila o tom, že ve všech kempech byly dřezy na mytí nádobí (to kluci zřejmě zaznamenali jen letmo :-P) a na záchodních zásuvky s takovými uzemňovacími capkami (naše šňůry tam jdou zastrčit). Když to šlo, nabíjeli jsme mobily ve sloupcích s elektřinou pro karavany :-) - jsou obvykle na dohled a nemusíte u toho sedět a hodinu si čistit zuby.
Další ubytování bylo většinou nadivoko. V NP Piatra Craiului si můžete postavit stan v podstatě kdekoliv, kde máte jistotu, že vám tam ráno nevypustí krávy na pastvu. Pravděpodobně tam jsou vyhrazená místa, ale kdo ví kde. My jsme se ubytovali kousek od refugiu.
Ve Valea Cerbului sice byl "kemp" - ale to spočívalo akorát v tom, že zaplatíte za vjezd do údolí (někdy ani to ne). Cestu tam musíte najít sami, je to dost komplikované, ale v našem autoatlasu Evropy tohle údolí napsané bylo a nějaká šipka by se tam možná taky našla.
No, to že jsme spali u Constanţi u kolejí jen dokazuje, že v Rumunsku můžete přespat téměř kdekoliv. Jen na vás budou koukat jako na blázny.
Ve Vama Veche jsme bydleli na pláži, kde je povolené zdarmé stanování. Najít vjezd dá docela fušku, ale naštěstí je městečko tak prťavé, že tam nebudete jezdit dokola moc dlouho. Věci jsme si nechávali v autě zaparkovaném přímo na pláži, ale kdo nemá odvahu, může bydlet v některém z malých kempů ve městě. K dispozici jsou i placené záchodky (1 RON) a sprchy (to jsem moc nepochopila, protože teplá stála 3 a studená 5 RON - stejně tekla jen studená...).

To by asi bylo tak všechno, na co si vzpomínám a co by se mohlo hodit. Další informace můžete získat na http://www.campingdirste.ro/en_files/localizare.html nebo třeba http://www.eurocampings.co.uk/en/europe/romania/camp-site-panorama-117107/.

P.S. Lovila jsem ceny z paměti a ten Němec na mně už taky občas zapracuje, tak nemusí být úplně přesné, ale podají přibližnou představu.

Lughnasad Jičín 2008

Jelikož jsem seděla celý týden v práci, rozhodla jsem se, že o víkendu je třeba se protáhnout. A tak jsem vyrazila do Jičína na oslavu keltského svátku Lughnasad.
Ráno jsem se vzbudila nechutně brzo a vyrazila na vlak. V Jičíně jsem byla v půl desáté. Měla jsem tedy ještě půl hodiny do začátku celé akce. Koupila jsem si něco k jídlu a zmrzlinu, načež jsem musela zajít do kavárny a dát si něco pro zahřátí. Pak jsem se vydala na dlouhou cestu do Valdštejnské lodžie v Libosadu. Tady už byla přichystaná improvizovaná keltská vesnička. Prošla jsem si jednotlivé stany a podívala se, co zajímavého se v nich děje. Také jsem si vyposlechla pár přednášek, vedených ve veselém duchu. I když žádné nové informace jsem nezískala. Vyměnila jsem si keltské stratéry a koupila si keltský steak k obědu. Potom jsem si ještě poslechla vystoupení keltské harfenistky. A zašla do lodžie na výstavu naprosto nekeltských obrazů. Nakonec jsem se mrkla na podařenou keltskou módní přehlídku a nastal čas obrátit se k domovu.
Ve vlaku ještě přistoupila početná romská rodinka, která zapříčinila, že jsem neslyšela vyzvánění svého mobilu a zvedla ho až na třetí pokus o spojení. A v osm hodin už jsem byla doma.
Celá akce byla určitě vydařená, i když nijak veliká, což ale vůbec nevadilo a přispělo to k veselé, téměř domácké, atmosféře.

P.S. Fotografie je vypůjčená z internetu. Více zde: http://keltoman.rajce.idnes.cz/Lughnasad_Jicin_2008/#album

Benátská noc 2008

Tady snad ani není o čem psát. Prostě fesťák jak má být. Rozhodně jsem si užila Lordi. Utratila jsem neskutečné množství peněz za vodu (ano, vodu, čtete správně) a výživa byla taktéž festivalová. Počasí bylo senzační, možná až moc, protože bylo vedro jak v peci. Každou volnou chvíli jsem strávila namočená v Jizeře. V Malé Skále je celkem problém sehnat rovné místo na stanování a když jsem přijela, byla už všechna rovná místa zabraná, tak jsem postavila stan na svahu a v noci jsem připomínala skrčence z Jižní Ameriky. Byla jsem sice celá rozlámaná, ale na koncertech jsem to roztancovala. Zmínila bych se spíš o mimofestivalových akcích.

První vlastně není ani tam mimofestivalová, protože k fesťáku patří. Byla to neckyáda na Jizeře. Fandila jsem tanku Rudý :-), ale i mikulášský vor s čerty, bláznivý kolotoč nebo plovoucí uzenářství stály za vidění:-). Podívejte se na fotky (odkaz je na liště vpravo).

V neděli dopoledne jsem se vydala na hrad Vranov na skále nad vesnicí. Poptala jsem se děduly, který hlídal parkoviště, kudy nahoru a vydala se žádaným směrem. Nebyla bych to já, kdybych nešla jinudy. Po chvíli bloudění mezi chatami, kdy jsem potkala návštěvu z vesmíru v podobě korábu Entrprajs, jsem nakonec došla až nahoru. Mrkla jsem do studny a pak už kráčela brankou do areálu skalního hradu. Z terasy byl krásný výhled na Malou Skálu a areál festivalu. V kapli, kde je kasa a galerie, jsem si koupila lístek a vyfasovala jsem text na papíře a klíč od branky na druhé straně terasy. Moje uměnímilovné já chtělo jít nejdřív do galerie v poschodí, ale na žádost pokladní jsem šla nejdřív do hradu. Nedostávalo se jim klíčů. :-) Ve zřícenině hradu je vytesaný Pantheon. Nebudu se tady rozepisovat, to si může každý najít na netu. Byla to krásná procházka a fotila jsem, dokud se mi nevybily baterky ve foťáku. Pak jsem ještě skočila do galerie, kde byly vystavené fotografie z expedic pořádaných cestovkou Kololoď, a opustila jsem areál. Cestou dolů jsem se ještě stavila na skalní vyhlídce. Ve vsi jsem se na chvíli naložila do Jizery, koupila si něco příšerně nezdravého k jídu a upalovala na Sto zvířat.

Večer jsem sedla na vlak a ujížděla domů. Společnost byla značně veselá, jak už to u vlaků, které vezou rozjařené lidičky domů z festivalu, bývá.

Hejnice

19. - 25. 7. 2008

Ještě jsem se ani nestihla pořádně vzpamatovat z příjezdu z Rumunska a už se přiblížit termín tradiční dovolené v Jizerkách. Jezdíme tam už několik let. Základní sestavu tvoříme obvykle já, teta Hela, babča, brácha a prasestřenky. K nám se přidávají v různém pořadí a na různě dlouho bratránkové s rodinkami (děti od 12 do pár měsíců – prostě selanka). Letošní ročník byl ale ochuzen o mou přítomnost, protože jsem mohla jet jen na jeden týden místo obvyklých čtrnácti dní. Zákon schválnosti opět zafungoval, a tak jsem si vybrala zrovna ten týden, kdy bylo hnusné počasí a vůbec nic se nedělo. Celý ten týden jsme strávili v podstatě canastou a ve vzácných chvílích, kdy nepršelo jsme hráli badminton. Zmíním se tedy jen o pár akčnějších podnicích (ostatní pohyb mimo kemp byl vesměs kvůli nákupům).

Hned v sobotu večer se konalo na koupališti v sousedství kempu letní kino. Dávali Jízdu. Prostě letní klasika. Zašli jsme tam ve třech - já, Ríša (jj, ten šílenec, co se mnou byl v Rumunsku) a jeho dcera Kristýnka (12, s ní se už dá celkem rozumně domluvit). Na koupálko jsme dorazili chvilku po začátku (to víte, taková dálka je to), ale o nic zajímavého jsme nepřišli. Snad jen o místo na lavičce. Tak jsme se usadili na trávu do „poslední řady“. Musím říct, že tráva byla celkem vlhká, takže jsme měli mokrá pozadí, a také nepohodlná, člověk už ke konci nevěděl, jak si sednout. Film je naprosto senzační a některé hlášky jsme potom celý týden uplatňovali. Nakonec se ještě spustil déšť. Vydrželi jsme ale až do konce a pak jsme utíkali celí mokří do kempu.

V neděli bylo sice zima, ale nepršelo, a tak jsme se vydali - já, Ríša, Kristýnka a Terezka (7, taktéž Ríšova dceruška) na Smrk. Je to už profláknutý výlet: Hejnice – Lázně Libverda – Kočičí kameny – Tišina – Smrk – Nebeský žebřít – Na Písčinách – Paličník – Bílý Potok a Hejnice. Tentokrát jsme na trase objevili několik novinek. Jednak byly Lázně Libverda rozkopané a celé se to tam opravovalo (ani jsme si nestihli dát lázeňské oplatky L). Další překvapení čekalo na chatě Hubertka u Kočičích kamenů. Vždycky byla zavřená a letos se tam objevilo malé občerstvení s WC. Hned jsme ochutnali borůvkový koláč. Ty záchodky ale dost smrděly, a tak jsme se rychle zdekovali. Dál už se toho moc nedělo. Byla jsem z Rumunska asi namlsaná, a tak jsme měla pocit (a nebyl to asi jenom pocit), že se táhneme jak smrad. Cesta nám trvala neuvěřitelně dlouho a na každém rohu jsme se zastavovali. Pod Paličníkem jsme prozvonili babičky, aby začaly vařit večeři, a když jsme přišli už bylo jídlo skoro hotové.

Pondělí jsme celé proflákali, a tak jsme v úterý vyrazili na Jizeru, přestože počasí nevypadalo vůbec lákavě. Po kopcích se válely mraky, byla zima a vlhko. Naskákali jsme do auta a vyjeli na Smědavu (jednou jsme tuhle trasu absolvovali pěšky – a od té doby jezdíme autem :-)). Zjistili jsme, že tradiční místa na zdarmé parkování jsou zatarasená, a tak jsme si museli zaplatit parkoviště nahoře na Smědavě (není to žádná horentní suma – bylo ošklivo a málo lidí, tak jsme to měli jen za 30,- na celou dobu). Roztáhli jsme hole a vydali se po písčité cestě nahoru. Bylo opravdu hnusně. Nahoře na kopcích seděl mrak, a tak jsme byli celí mokří. Do toho ještě občas sprchlo. A zima byla – no prostě typické letní počasí. Vyškrábali jsme se nahoru a zase rychle slezli dolů. Pod vrcholem Jizery jsme si dali, schovaní pod střechou zavřené chatky, sušenky a upalovali jsme zpátky k autu. Tam jsme pustili topení na plné pecky a dali si k obědu rohlíky se sýrem. V jednu hodinu jsme byli zpátky v kempu.

Ve středu už jsme ráno zajeli do Liberce pro badmintonové košíky (stejně je neměli) a v poledne jsme si dali slavnostní oběd v restauraci, kterým jsme oslavili všechny svátky a narozeniny, které mají tu smůlu, že se slaví v létě.
Ve čtvrtek přijel Rosťa s rodinkou a v pátek už jsem ujížděla pryč. Ríša musel do práce, tak mě cestou hodil do Malé Skály. Ještě jsme si cestou dali oběd v Železném Brodě v klasické české hospodě. A pak už pokračuje jiný článeček. :-)

RUMUNSKO 2008: …a zase zpátky: DOMŮ

11. 7. /12. 7./13. 7. 2008

Prošli jsme celní kontrolou, koupili maďarskou dálniční známku a těšili se na dálnici za Szegedem. Maďarskem jsme prosvištěli za tři hodiny. Původně jsme se chtěli na noc stavit v Budapešti. Později jsme to změnili na ubytování na Slovensku, s tím, že se do Budapešti podíváme ráno. Ještě později změněno na ubytování u Komárna, s tím, že to ráno domů vezmeme přes Topoľčany a vyfotíme babče jejich dnešní stav…
Nakonec to samozřejmě dopadlo úplně jinak. V okolí Komárna jsme nenašli žádný kemp, a tak jsme vyrazili po okreskách směrem na Hodonín.
V republice nás překvapila zima, na kterou jsme za posledních čtrnáct dní nebyli zvyklí. Naše poslední chvilka bloudění se konala v Praze, když jsme (zase) hledali vjezd do sídliště, a v šest hodin ráno jsme vyhodili Fandu doma. Pak jsme se ještě stavili na benzínce pro kafe a horkou čokoládu a v sedm hodin jsme ve Slivně padli únavou. Ono osmnáct hodin v autě není žádná sranda (hlavně pro řidiče, navigace sice taky musela být vzhůru, ale na D1 si zdřímla…no a Fanda si vzadu ustlal na batohu).

Vzbudili jsme se po poledni, dali si oběd. Napsala jsem domů smsku, že dorazím v neděli ráno, a pak jsme zajeli k tetě do Benátek. Tady jsme vyložili dary z cest. Večer jsme se ještě mrkli na film, u kterého jsme usnula.

Ráno jsme se vzbudili celkem pozdě, a tak jsem jela domů až v deset hodin. Na nádraží mě ještě mile překvapila sleva pro studenty a pak už jsem ujížděla domů. Cesta byla překvapivě krátká. Na oběd už jsem byla v Hradci.

RUMUNSKO 2008: LA REVEDERE, ROMÂNIA!

10. 7./11. 7. 2008

Ráno nastal smutek. Balení a hurá domů. Dovolená končí. Cesta přes Constanţu do Bukurešti probíhala v pohodě. Horší bylo hlavní město.
Byli jsme pevně rozhodnuti, že tentokrát obchvat nemineme a měli jsme oči na šťopkách. Stejně nám to nebylo vůbec nic platné. Zase jsme skončili v centru. Už nás přešla i chuť na památky. Bukurešť je ve dne snad stejně hrozná jako v noci. Tentokrát jsme se zamotali ještě víc. Až jsme se pohádali, kudy vlastně ven. Nakonec se na nás štěstí usmálo a z města jsme se opravdu dostali. Ale byl to očistec.
Další cesta už probíhala klidně. Dokonce jsme našli i rychlostní silnici do Ploiešti, kterou jsme cestou k moři minuli. V Bušteni jsem zase vybrala peníze v bankomatu a v horách jsme nakoupili suvenýry. V Brašově jsme nakoupili zase potraviny a večer jsme dorazili do našeho známého kempu v Cîrţe pod Fagarašem. Konečně pořáená sprcha (ve Vama Veche byla jen studená). Uvařila jsem večeři a zalehli jsme.

Ráno jsme se dali trochu do pucu a vyrazili dál. Projeli jsme Sibiu a před Devou jsme se zdrželi v zácpě (kvůli dopravní nehodě – převrátil se tam kamion na střechu. Ostatně cestou jsme tam potkali několik nehod zaviněných rumunským stylem jízdy). Silnice do Aradu už nás (mě) tolik neděsila. Až na jednoho řidiče autobusu, který nejel, nýbr celou cestu předjížděl. Aradu jsme se vyhnuli po obchvatu pro náklaďáky a asi ve čtyři hodiny odpoledne jsme dorazili na hranice.

La revedere, România! Nashledanou, Rumunsko!

RUMUNSKO 2008: CONSTANŢA

9. 7. 2008

Dopoledne pánové vyspávali a já jsem zatím uklidila auto. Moje sandále byly špinavé od bláta z útesu, a tak jsem je vyprala v moři a sušila na sluníčku. Celé ráno jsem potom chodila v Ríšových (kdo ví, jestli to vůbec zaznamenal :-P).
Navečer jsme se vydali na nákupní výlet do Constanţi. Po chvilce bloudění jsme zaparkovali na B-dul (zkratka pro bulvár) Tomis a vydali se prohlédnout si trosky stejnojmenného starověkého města. Je to v podstatě park, kde jsou vystaveny pod širým nebem pozůstatky říms, hrobek, různých sedátek a váz. Potom jsme zašli na Piaţa Ovidiu, kde jsme mrkli na náhrobky u archeologického muzea. Byly u nich na cedulkách překlady textů – jeden rumunský a jeden anglický, tak jsme si udělali představu, co je tam asi napsáno. Rozhodně to byla krásná slova. Dál jsme se vydali kolem mešity a pravoslavného chrámu Sf. Petru şi Paulu (Sv. Petra a Pavla J) k moři. Ještě jsme potkali další malý pozůstatek Tomisu v podobě několika zdí ohražených plůtkem. Pak jsme dorazili na promenádu s Cazinem (vážně se to tak jmenuje, ale nevypadalo to, že je tam casino) a kráným výhledem na moře a přístav. Ještě jsme hodili okem po stáncích se suvenýry u akvária a zamířili zpět k autu.
Constanţa je asi nejjednodušší město, co se týče navigace, které jsme po cestě potkali. Po naší noční návštěvě už jsem měla jasnou představu, jak město vypadá a kam máme jet, abychom dorazili na žádané místo. Všimli jsme si také, že celé město je plné toulavých koček. Na toulavé psy jsme si už zvykli, ale koček jsme potkali jen pár. Tady tomu bylo naopak.
Cestou do Vama Veche jsem ještě nakoupila v Realu a potom jsme chvilku bloudili v Eforii Nord. V kempu jsme si dali rychlou večeři (Ríša uvařil polívku z pytlíku) a zalezli jsme do spacáků.

RUMUNSKO 2008: CESTA NA JIH

7. 7. /8. 7. 2008

V půl sedmé jsem se konečně dočkala. Kluci přišli celí uhnaní a zmožení a vykládali mi zážitky z cesty. Původní plány počítali s tím, že se vrátíme do Valea Cerbului a další den pojedeme k moři, když teda nemůžu lézt s mými koleny po horách… Ale! Pánové přišli s dalším skvělým nápadem. Proč čekat do zítřka? Můžeme vyrazit už teď! A tak jsem honem vybrala v Bušteni v bankomatu peníze a vydali jsme se k moři.
Naše trasa vypadala asi takhle: Ploieşti – Bucureşti – Constanţa.
Před Ploieští jsem se poprvé v životě setkala s ropným polem, i když nijak rozsáhlým. Ve městě jsme se stavilli na nákup v Carrefouru a pokračovali na Bukurešť. Narazili jsme ale, jak je tomu v Rumunsku dobrým zvykem, na rozkopanou silnici. A hlavně. Nikde žádná značka. Tak jsme najeli na silnici, která s největší pravděpodobností vedla na Bukurešť. K našemu překvapení to nebyla ona slibovaná rychlostní silnice, ale kdo to má v Rumunsku poznat, když jsou všechny komunikace ve stejném stavu.
Ještě jsme cestou natankovali benzín. Nechali jsme se nalákat na proklamovanou cenu 3, 90 RON a zastavili v zapadlé špinavé vesničce plné opálených spoluevropanů. Rychle jsme natankovali (i když to nakonec stálo 4, 14 RON) a ujížděli pryč.

Další křečí byla Bukurešť. Když jsme se tam konečně dokodrcali bylo jedenáct hodin večer. Průjezd měl být hladký. Najedeme na nový obchvat a z něj odbočíme na dálnici do Constanţy. Plán to byl hezký, ale realizace byla horší. Ne a ne najít správnou šipku. Ze zoufalství jsem začala Ríšu navádět na města naším směrem nejbližší a doufala, že tu vytouženou značku časem potkáme…Nepotkali. A čím dál tím víc jsme se zamotávali do centra města. Až jsme se dostali na Calea Victoriei. Fuj! Centrum je samý bulvár, samá jednosměrka. Osvětlené jsou jen hlavní silnice. A zdejší řidiči snad nejhorší v Rumunsku (a to je co říct). Jakmile jsem na mapě v průvodci našla, kde jsme, byli jsme úplně jinde. Navigace byla ztracená. Vzrušená debata probíhala stylem:
- Kde jsme? Kam mám odbočit?
- Já nevím. Asi tady…
- Kam teď?
- Musíme se vrátit k řece.
- Tam žádná řeka nebyla!
- Tam jak jsou ty fontány, to je řeka.
- To jsou fontány a ne řeka.
- Řeka je pod zemí a čouhají z ní jen ty fontány…
- Aha, ale to byla ta minulá odbočka…
- Sakra!
- …
No, u těch fontán na Calea Victoriei jsme byli několikrát. Podařilo se nám v půl dvanácté v noci uvíznout v zácpě na pruháči-nekruháči. Byl ve výstavbě, či co a nikdo netušil kam má jet a pokud to ještě spojíte s rumunským způsobem jízdy, vyjde vám spousta troubení a jeden velký zmatek. Nakonec se nám nějakým způsobem podařilo vymotat z toho pekla a domů i světel začalo ubývat. To bylo dobré znamení. Ostatně bychom byli rádi, že jsme z toho venku, i kdybychom jeli zpátky na sever a ne na Constanţu.
Dorazili jsme na cosi-jako-obchvat a začali potkávat vytoužený nápis, která nás dovedl na dálnici. Ta vypadala opravdu jako dálnice (rozhodně víc než naše D1) a každých 20 km bylo odpočívadlo se záchody. Jen tam bylo poněkud pusto. To by o půlnoci nebylo nic divného. Jenže tady bylo pusté i okolí dálnice. Žádná benzínka. Nic. Sjezdů na městečka okolo velmi málo. I záchodky byly s postupující vzdáleností od hlavního města nefunkčnější, až byly nakonec zavřené úplně a vjezd na odpočívadla zatarasený.
Z jednoho hlídače záchodků (odpovědná funkce – normální hlídač jako v bance, i s obuškem) jsme vytáhli, že na dalším sjezdu je benzínka. No možná, že tam i byla (na značkách určitě), ale my jsme ji nenašli. U dalšího města nám štěstí přálo. Žádná značka nikde nebyla, ale benzínka zářila do dáli. Koupili jsme nutnou dávku kafe a pádili na Constanţu.
Do města jsme dorazili ve dvě hodiny v noci. Celou cestu jsem lámala Ríšu, že zastavíme někde před zástavbou, nadivoko se někde usadíme na noc a ráno dojedeme do města. Ne, k moři dojedeme hned!
Dálnice končila ve Feteşti (mapa ovšem tvrdila něco jiného). Nakonec jsme se přece jen po celkem ucházející rychlostní silnici dostali do Constanţi. Navedla jsem nás do centra nejcentrovatějšího – přes Piana Ovidiu k moři. Potom nastala naše oblíbená chvilka bloudění, kdy jsme se trochu zamotali v přístavu.
Náhle ovšem vyvstala otázka, kam složíme hlavu přes zbytek noci (ne že bych ji už dobu neomílala) Zkusíme jet podél pobřeží a někde na pláži to zapíchneme (haha, to by tam musela být nějaká volná, že – ne že bych to neříkala ]:)) Dojeli jsme až do Mamaii, kde nás zastavila zavřená brána resortu. Co teď?
- Tak druhým směrem…
- Tam taky nic nebude. Musíme zpátky na Bukurešť.
Už jsem začínala být pěkně naštvaná. Proč mě neposlechli?
Pak Fanda přišel se spásným nápadem. Někde v průvodci četl o pláži, kde se dá stanovat zadarmo. No jo, jenže kde v našem bordelu se ten průvodce nachází? Nakonec jsme ho přece jen našli. Dalších deset minut trvalo než Fanda našel inkriminovanou stránku.
- No hurá! Je to ve Vama Veche!
Pohled do autoatlasu.
- Žádný hurá! To je padesát kiláků daleko.
- No jo no. Tak asi budeme muset zpátky na Bukurešť a do Vama Veche se vypravíme zítra…
(Zlomyslný úšklebek z mé strany)
Další půlhodinu trvalo než jsme se vymotali z města. Zastavili jsme u první odbočky na pole, chvíli jsme hledali místo bez nepořádku a pak postavili stan u prašné cesty mezi bodláky. Jen jsme zalezli do spacáků ozval se kousek nad námi vlak.
- No senzace. Doufám, že nespíme na kolejích.
Ráno jsme se celí otlačení probudili v sedm hodin a rychle jsme sbalili stan. Rumun, jedoucí okolo s plným vozem rákosí, na nás koukal jako na zjevení. Naskákali jsme do auta a vypařili se jak duchové.
Vrátili jsme se do Constanţi a odtud pokračovali na jih do Vama Veche. Cestou jsme minuli doky a přístav válečného námořnictva v Magnalii. Po hodince jsme dorazili do městečka. Našli jsme vjezd na pláž, postavili stan a svalili se na deku.
V téhle poloze jsme vydrželi až do večera (kromě krátkých zdravotních procházek podél pobřeží). Na pláži byly dokonce i záchodky se sprchami a ačkoliv byly placené, hojně jsem je využívala (hlavně proto, že na pláži není žádné křoví, kam by se člověk schoval J).
Večer se kluci rozhodli, že, když se teda zítra nikam nejede, ochutnají místní pivo…No, nebudu zacházet do detailů. Vrátili se za svítání a já měla důvod být celý den naštvaná.

RUMUNSKO 2008: BUCEGI

7. 7. 2008

Ráno jsem se probudila a zjistila, že kluci už jsou vzhůru a jsou nějak přehnaně aktivní. Dostala jsem čaj do „postele“ a než jsem ho vypila, rozebrali mi stan nad hlavou. Po snídani jsme skočili do auta a ujížděli do Busteni na lanovku.
Postavili jsme Fandu do fronty a našli pořádné místo k parkování. Odskočili jsme si ještě do příkopu a když jsme přišli k telecabině, šel už Fanda na řadu. Koupili jsme lístky jen nahoru (23,50 RON na osobu), protože na zpáteční už nebylo dost lei. Prošli jsme turniketem a čekali na kabinku. Zatím jsme si prohlíželi odvážně stavěné sloupy, na kterých bude záviset náš život. Trochu mě uklidnilo, že celé zařízení bylo nově natřené a očividně v dobrém stavu.
Přijela cabina, vyložila turisty a naložila naši skupinku. Konečně jsme se odlepili od země. Stoupali jsme čím dál tím výš a obdivovali z okýnek strmé skály hluboko pod pod námi. Jen mě trochu zarazily obrázky svatých připevněné v kabině, ale aspoň jsem mohla být v klidu, protože při nás stáli skoro všichni. Přehoupli jsme se přes okraj náhorní planiny a spatřili horní stanici lanovky. Za chvíli jsme už vystupovali ve stanici Babele.
Okamžitě jsme si navlékli bundy, protože jsme vyjeli až do 2 200 m. n.m. , kde bylo daleko chladněji než dole, a navíc foukal nepříjemný vítr. Vylezli jsme na vrcholovou skálu a chvíli se kochali výhledy na všechny strany. Pak jsme se schovali do závětří a pustili se do sušenek. Jako správní hamouni jsme se hádali, kdo jich sní víc a dřív…nakonec už nikdo nemohl, a tak poslední sušenka připadla Bohu hory.
Potom jsme se rozdělili. Kluci šli dolů pěšky a já jsem jela (kvůli kolenům) lanovkou. Lístek jsem si koupila stoprocentně rumunsky a pak už jen s hrůzou koukala na své spolucestující. Jela jsme s bandou školáků se štěkavou učitelkou. Jízda dolů byla daleko adrenalinovější než cesta opačným směrem. Lanovka je postavena opravdu strmě, a tak nás po každém sloupu čekal třísekundový (fakt jsem to počítala) volný pád, než se zase kabina zachytila lana. Děti se ohromě bavily a při každém zhoupnutí hulákaly. Koukala jsem na jednoho klučinu, který se se zavřenýma očima křečovitě držel tyče. Když jsme sjeli do nižších poloh začal foukat vítr a pohrávat si s kabinou. No, rozhodně jsem byla na dolní stanici ráda, že můžu vystoupit.
Hodila jsem si věci do auta a skočila si do vedlejší restaurace na záchod (stál mě 2, 50 RON, protože jsem si tam musela koupit pití). Pak jsem se vydala zkoumat město. Sedla jsem si na lavičku a dalších pár hodin strávila sepisováním událostí předešlých dní. Když jsem se dopsala až sem, zavřela jsem blok, uklidila tužku a vrátila se k autu. Cestou jsem klukům ještě koupila něco na zub. Měla jsem ještě čas, a tak jsem si vzala průvodce po Rumunsku, usadila se v restauraci na zahrádce, abych viděla na auto, a začala zkoumat naše další cíle. Po chvíli jsem dostala smsku a zjistila, že toho času bude o hodinu víc.

RUMUNSKO 2008: POUTNÍCI

6. 7. 2008

Ráno jsme se vysprchovali a celkově rekonstruovali do podoby člověčí. Dali jsme si snídani, zabalili věci do auta a vydali se směrem na Brašov. Cestou jsme se chtěli stavit v Branu a podívat se na hrad, ale davy turistů a vzpomínka na varování čechů z Dârste nás odradila.
V Brašově jsme se zdrželi déle než jsme čekali. Hledali jsme obchod se sportovními potřebami, kde bychom mohli koupit bombu na vařič. Jeden jsme sice našli, ale byl zavřený. Nakonec nám přálo štěstí v Carrefouru, koupili jsme bombu a něco k jídlu a pokračovali v cestě. Dalším cílem byl kemp v Bušteni.
Dojeli jsme na místo určení a zjistili jsme, že tam kde má být kemp je sanatorium…a tam jsme opravdu skončit nechtěli. Tak jsme jeli dál v naději, že na něco narazíme. Nic jsme ale nepotkali ani v Sinai.
Vyjeli jsme tedy na Cotu 1 400, kde jsme se chtěli ubytovat nadivoko….tam jsme něco potkali, ale kemp to rozhodně nebyl. Cestou nahoru jsme míjeli cedule, které hlásaly „Pozor medvědi“…no a my jsme jednoho potkali. Seděl uprostřed silnice a něčím se cpal. Turisté v okolostojících autech ho vůbec nezajímali. Nakonec se odvalil do příkopu a když jsme jeli kolem něj koukal na nás skrz okýnka v autě. Senzace. Nahoře jsme sice zjistili, že tam není kde stanovat, ale ten zážitek stál za to.
Vrátili jsme se zpátky do Sinai a vyslali Fandu na výzvědy. Jedna slečna mu lámanou angličtinou řekla, že kemp je v Bušteni ani ne kilometr daleko. Vydali jsme se tedy podle jejích instrukcí, ale bydlení stále v nedohlednu.
Vydrápali jsme se s autem až k Manasteriu Caraiman, ale nikde nic. Šli jsme se tedy zeptat do kláštera, jestli o něčem nevědí. Mniši sice jazyky neovládali, ale zachránil nás jeden příjemný pán, který uměl perfektně anglicky. Dozvěděli jsme se, že v okolí o žádném kempu neví, ale domluvil nám bydlení. Mohli bychom přespat na oploceném pozemku u kláštera – na mnichovi bylo vidět, že tím není zrovna nadšený, ale odmítnout pomoc poutníkům v nouzi mu jeho pohostinnost nedovolila. Byla jsem hrozně ráda, protože už se stmívalo. Stokrát jsem jim poděkovala anglicky, rumunsky a snad i česky a pak jsme se vydali obhlédnout naše dnešní nocležiště. Po chvíli k nám přišel ten pán, že mu místní děti řekly o jednom kempu nedaleko, ve Valea Cerbului (Jelení údolí :-)) Vysvětlil nám cestu, my jsme naházeli věci zpět do auta a vydali se dál.
Podle návodu jsme našli rumunský „kemp“ – tedy bivakování nadivoko. Sice se tu vybíraly peníze, ale přijeli jsme pozdě, a tak byla bouda „vrátného“ prázdná. Projeli jsme údolím až na jeho konec ke cabaně.
Tady jsme si vyhlédli místo a utábořili se. Kluci dostali další z jejich skvělých nápadů, a tak jsme bydleli na druhé straně řeky. Samozřejmě že tam nebyl žádný most a tak jsme s každou věcí museli přeskákat po kamenech.
K večeři jsem udělala těstoviny se vším možným v libanonském chlebu. (Bylo to dobré, ale kulturu stolování jsme moc nezvládli, zato jsme se u toho nasmáli až až). Po setmění nás vyrušila liška. Fanda se ji snažil ulovit foťákem, z čehož vzniklo další veselí. Pak už jsme šli spát.
Uprostřed noci jsme se všichni vzbudili a zjistili, že potřebujeme na záchod. Jenže to nebylo tak jednoduché. Po setkání s medvědem tváří v tvář jsme zrovna netoužili. Po naší večeři zbyla spousta drobků a fakt, že medvědi v okolí jsou, jsme si ověřili na vlastní kůži. Nakonec jsme se odhodlali, ale nikdo nešel moc daleko od stanu. Pro jistotu.

RUMUNSKO 2008: PIATRA CRAIULUI, den druhý

5. 7. 2008

Ráno bylo zamžené. Zatímco jsem vařila čaj, kluci zkoumali situaci na vrcholu. Vůbec nevypadala přívětivě. Ze stráně se na nás valily vlhké mraky, které se ne a ne roztrhat. Moje kolena už sice jevila známky spolupráce, ale rozhodně jsem nebyla schopná škrábat se na vrchol. Plán vypadal nakonec takto: kluci vylezou na vrchol, vrátí se zase ke stanu, tam na ně budu čekat a pak půjdeme společně dolů k autu. A tak, když ovčáci vyháněli stádo na stráň, kluci už šplhali na La Om (spolu s nimi i psiska). Já jsem se zatím válela u stanu a zapisovala děj předchozích dní.
Kluci se vrátili v poledne. Uvařila jsem jim oběd, sbalili jsme stan a vydali se na zpáteční cestu. Pes Nepes nás někde opustil a tak nás doprovázel jen pes Pes. Sotva jsem se ploužila, ale nakonec jsme se přece jen dostali přes to nejhorší ke cabaně se zvířaty. Tady jsme uctivým obloukem obešli býka a pokračovali k soutěsce.
Cestou jsme potkávali čím dál tím víc lidí, až jsme došli dolů do údolí, kde už se rozkládalo regulérní stanové městečko. Všude hromady odpadků a rámus – Rumuni vyrazili na víkend. Se značnou nevolí jsme zjistili, že zákaz vjezdu tu nikdo neřeší, nasedli do auta a upalovali pryč.
Neměli jsme už nic k jídlu, tak jsme se rozhodli, že zajedeme do nejbližšího města na nákup. Tím městem byl Câmpulung. Projeli jsme kolem místní vápenky a zaparkovali u Penny. Na zpáteční cestě jsme se stavili u pomníku padlým v první světové válce a na parkovišti vyměnili žárovku ve světle. Tady jsme neodolali a, přestože jsem se bránila jakýmkoliv nákupům jídla mimo supermarkety, jsme si koupili bochníček sýra. Se sýrovým dědkem jsme se nějak nemohli domluvit, ale naštěstí pán u vedlejšího stánku uměl anglicky, tak jsme se nakonec dohodli a ještě dostali meruňky zadarmo.
Pak už jsme sedli do auta a jeli zpátky do Rucăru, kde jsme se ubytovali ve stejném kempu. Uvařila jsem večeři a dali jsme do pořádku naše věci (pořádek tam vydržel asi dvacet minut). Potom už jsme jen skočili do sprchy a hurá do spacáků.

RUMUNSKO 2008:PIATRA CRAIULUI, den první

4. 7. 2008

Ráno jsme vstávali nechutně brzy, protože kluky ještě nepřešlo opojení východy slunce. To nás nakonec pěkně vypeklo, protože místo v půl páté se rozhodlo vylézt nad obzor až v půl sedmé. Udělali jsme milion fotek a teprve potom přišla na řadu snídaně. Hned po ní jsme rozházeli všechny věci, co jsme měli a snažili jsme se jim dát nějakou rozumnou podobu. Třídili jsme, co bude potřeba a co ne, co je lehké a co už neuneseme. Kolik s sebou vezmeme vody…on totiž dvoudenní výlet není žádná sranda. Nakonec jsme nějak zabalili batohy, naházeli je do auta a vyrazili.
Sjeli jsme dolů do Podu Damboviţei. Po úzké silničce, která vedla skrz krásnou soutěsku, jsme se dostali až do Damboviţioary. Odtud jsme jeli ještě pár kilometrů po kamenité cestě do národního parku a zastavili jsme až u zákazu vjezdu. Tady jsme zaparkovali auto a podložili ho kameny. Pak už jsme jen vyházeli batohy ven, nacpali všechny věci do kufru, aby nelákaly pozornost lupičů a vydali se na cestu.
Pokračovali jsme soutěskou až k prvním chalupám. Tady se k nám přidali dva toulaví psi. Později jsme je překřtili na pes Pes a pes Nepes. Drželi se nás potom celou cestu. Na chvíli jsme si odpočinuli a přitom jsme řešili, kudy půjdeme dál. Nakonec jsme se dohodli, že asi víme kudy, ale když jsme se chtěli vydat stezkou nahoru, přišla k nám nějaká zdejší obyvatelka a dala nám najevo, že tam nesmíme, protože je to soukromý pozemek. Tak nám nezbylo než pokračovat po kamenité cestě, kudy byla cesta nahoru delší. Ukázalo se, že ta cesta vůbec není špatná a když jsme přišli do první soutěsky s bílými skalami, chmurná nálada nás přešla úplně. Pokračovali jsme po kamení až na konec, kde se soutěska otvírala v údolí. Tady byla cesta rozrytá těžkou technikou a těžbou dřeva. Došli jsme ke cabaně, kde se popásali koně, krávy a prasata. Tahle cabana ale nebyla na mapě, což vlastně vůbec nevadilo.
U rozcestníku jsme si ujasnili, kudy se bude pokračovat a vydali se ledovcovým údolím vzhůru. Po chvíli už jsme se šplhali do strmého kopce porostlého houštím ostružin a dalším křovím. Když jsme absolvovali tenhle očistec a dostali se k lesu, zjistili jsme, že tam nejsou značky…a tak začalo zkoumání, kdeže to vlastně jsme. Nakonec jsme určili dvě možná místa. Pokud jsme na prvním, narazíme na značku, když půjdeme nahoru…Ale jestli jsme na druhém, značka bude vlevo a když půjdeme rovně ztratíme se úplně. Rozhodli jsme se tedy pro „levou“ variantu. (Já jsem byla rozhodnutá hned. Výš už se rozhodně nepolezu. Navíc se mi začala ozývat kolena – zatracená vrozená vada) Proklestili jsme se lesem a hložím přes dva hřbety a značka pořád nikde. Další možností bylo vrátit se dolů, kde jsme naposledy viděli značku a hledat cestu tam. Této možnosti jsme vzápětí využili. Už jsme se hodinu trmáceli po horách a cíl v nedohlednu. Sestoupili jsme kousek dolů a na malém palouku jsme usoudili, že s plným žaludkem se přece jen lépe přemýšlí. Pochybuji o tom, že si někdo z nás vůbec uvědomoval, že jí. Ještě jsem vytáhla kompas, abych se ujistila, že opravdu míříme ke cabaně a ne někam hlouběji do hor.
Sešli jsme do údolí a konečně zjistili, kde byl pes zakopán. Špatně jsme odbočili. Tu příšernou cestu do svahu jsme vůbec nemuseli absolvovat. No, pozdě „bycha“ honit, našli jsme se a to je hlavní. Dál už jsme pokračovali po značené cestě. Ta nás zavedla až na hranici lesa. (To už se kolena nejen ozývala…ta už řvala jako tur.)
S vypětím sil jsem se dostala k refugiu Ghimbav asi v třetině travnatého pásma, kde se mi kolena rovnou podlomila. Dál už to nepůjde ani o krok. (Ta nečekaná vycházka mě zřídila víc než by dokázal celý trek)Co budeme dělat teď? Ani po dlouhém odpočinku mě kolena neposlouchala a nevypadalo to, že bych byla schopná dnes ještě vylézt na vrchol. A i kdyby se mi to povedlo, došli bychom tam za tmy a na skále stan nepostavíme. Dalším argumentem pro to, abychom pro dnešní noc bivakovali tady byly tmavé mraky na obzoru a fakt, že ovčáci hnali stádo domů dřív než bychom očekávali (bylo pozdní odpoledne, do tmy času dost). Fanda našel kousek nad refugiem zbytky bývalé cabany. Byl to rovný plácek, z jedné strany chráněný skalkou a z druhé nízkou smrčinou. Ideální místo na stanování.
Postavili jsme stan a chvilku jsme se potýkali se zatloukáním kolíků. Potom jsme si dali sušenky (a psi samozřejmě s námi) a rozhodli se, že zapálíme oheň. Mezitím se mraky hrozivě přiblížili a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Postavit ohniště a sehnat dřevo nebyl problém. Blízký lesík nabízel spoustu suchých větví a všude se povalovaly kameny spadané ze skal. Ohni se moc nechtělo hořet, ale za chvíli už vesele plápolal. Já jsem se zatím pustila do vaření večeře. Pokud si dobře vzpomínám, nezdržela jsem se ironických poznámek, že jim to stejně za chvíli zmokne…no měla jsem pravdu. Jen co se oheň rozhořel začalo pršet. Polívku jsem dovářela v předsíňce stanu, aby nám do ní nenapršelo. A že to nebyl jen tak obyčejný déšť. Když už jsme se pouštěli do jídla, přihnala se prudká bouřka. Z nebe se valily proudy vody, blesky práskaly do okolních skal a vítr lomcoval stanem. Měli jsme podezření, že uhodilo i do kovového refugiu a děkovali jsme Bohu za takové hezké chráněné místečko pro stan. Po chvíli jsme uslyšely hluk a zjistili jsme, že „naši“ psi se k nám nastěhovali do předsíňky. Byli promočení a klepali se. Zbylo nám trochu teplé polévky, tak jsme jim nabídli, ale ohrnuli nad ní nos. Nezbylo nám, než čekat až přestane pršet. Tak jsme se zahrabali do spacáků a usnuli.
V devět hodin večer jsme se vzbudili a bylo po bouřce. Kluky napadlo, že by nebylo od věci, kdybychom zase zapálili oheň a trochu se ohřáli. Chvíli se potýkali s mokrým dřevem a nakonec se jim podařilo oheň rozdělat. V tu ránu začalo zase pršet. Asi zákon schválnosti nebo co. Tak jsme zase zalezli do stanu. Tentokrát se k bouřce přidal ještě silnější vítr a lomcoval stanem až jsme se báli, že uletí. Nakonec jsme ani nelitovali toho, že jsme se tak mořili s kolíky a šňůrami. Zase jsme usnuli a probudili se až ráno.

RUMUNSKO 2008: STĚHOVÁNÍ

3. 7. 2008

Čtvrtek byl prohlášen za den odpočinkový a stěhovací. Taky z tohoto důvodu jsme se vzbudili, resp. vykopali z „postele“, až kolem desáté hodiny. Dali jsme si rychlou snídani a hurá do Brašova.
Zaparkovali jsme na osvědčeném místě u Parculu Centra. Pak jsme usadili Fandu v internetové kavárně, vyměnili peníze a zašli se podívat na městské opevnění. Zákon schválnosti opět zafungoval, a tak jsme se museli vrátit do auta pro nové baterky do foťáku. Cestou na místo srazu s Fandou (u Biserici Neâgry – chtěli jsme se konečně podívat dovnitř) jsme se zastavili v našem oblíbeném občerstvení a tentokrát už byla domluva s prodavačkou o něco jednodušší. Dali jsme si pizzu a upalovali ke kostelu, kde už čekal Fanda. Koupili jsme lístky a konečně vstoupili dovnitř. Upřímně řečeno mě kostel moc nenadchl. Pěkně opravený interiér se sbírkou starých ručně tkaných koberců a trojjazyčnými panely s texty o zdejším reformátorovi a tradici protestantství. Ale zaujala mě výstavka o rekonstrukci kostela, kdy ho v podstatě celý rozebrali a postavili znovu.
Potom jsme se vrátili do kempu, sbalili saky paky a zaplatili ubytování. Naší další zastávkou byl kemp Panorama v Rucăru. Cestou jsme se ještě stavili na nákup v Realu (něco jako Tesco) a pak už jsme pokračovali směrem na Raşnov, Bran a Fundatu.
Za Branem začala silnice stoupat tisícem zatáček do Branského průsmyku (Pasul Bran, 1 290 m. n. m.). Tahle silnice je zatím ta nejhezčí, kterou jsem kdy jela. Výhledy na všechny strany, jedna serpentina za druhou. Nádhera.
Projeli jsme Podu Damboviţei a nad vesnicí jsme zajeli po hrůzunahánějící příjezdové cestě do kempu. Ten strmý příjezd se ale vyplatí, protože výhled z plácku pro stany je víc než luxusní. Pod vámi se rozkládá vesnička s typickými domečky a za ní nádherné panorama hor. (Taky proto ten název kempu ;-) Přijeli jsme k večeru, a tak bylo celé údolí ponořeno do světla zapadajícího slunce. Líp to popsat nedokážu. Prostě dechberoucí podívaná.
Kemp sám je taktéž luxusní. Sprchy s „předsíňkou“, kam se můžete zavřít a v klidu převléknout. Čisté záchody s papírem. Dokonce i mýdlo u umyvadel. Byla jsem jak v sedmém nebi.
Uvařila jsem klukům další skvost na téma těstoviny se vším možným a než jsme se vysprchovali a uložili do spacáků, byla už úplná tma.

RUMUNSKO 2008: PIATRA MARE

2. 7. 2008

Druhý den ráno jsme si dali snídani a konečně začali provozovat to, kvůli čemu jsme do Rumunska vůbec jeli. Totiž „vysokohorskou“ turistiku. Po těch dnech strávených v rozpáleném autě jsme se do hor těšili jak malé děti na Ježíška.
Podél výpadovky na Bukurešť jsme došli až ke Cabaně Dambul Morii. Cestou jsme se zase trochu zamotali, když jsme chtěli jít po cestičce podél řeky. Ta nás zavedla do hustého roští, a tak jsme se museli kousek vrátit.
Za cabanou (něco jako naše horské boudy) jsme se museli rozhodnout, po které značce půjdeme nahoru. Nakonec zvítězila červená (resp. červený svislý pruh, k rumunskému turistickému značení se někdy určitě vrátím, je to zajímavé téma).
Po krásném anglickém trávníčku (ne že by ho tam někdo pěstoval, ale zdejší krávy a podobná havěť jsou velice efektivní v péči o zeleň) jsme se vydali k lesu. Tady jsme potkali další z rumunských fenoménů. Našeho prvního toulavého psa (ne, že by u nás nebyli, ale tady udivují množstvím a hrůzostrašnými historkami – ty se nám vůbec nepotvrdily). Prostě se k nám připojil a na kraji lesa se otočil a vrátil se zpět čekat na další turisty.
Pohodlná lesní cesta se po chvíli zúžila a podél potoka nás vedla čím dál tím výš, aby se nakonec proměnila v serpentiny, které nám daly pěkně zabrat. (Cestou autem jsme asi pěkně „zparchantěli“). Na hranici lesa jsme se na chvilku zastavili na louce plné lučního kvítí a dali si sušenky na posilněnou.
Vyšplhali jsme po posledním strmém kopci do sedla a poprvé se podívali do kraje. Ten pohled byl úchvatný. Měli jsme celý Brašov jako na dlani. Vyfotili jsme si ty krásné výhledy a vápencové skalky na vrcholku.
Po pár krocích jsme došli ke Cabaně Piatra Mare. Je to jednoduchá dřevěná stavba s jedním obyvatelem lidským a několika zvířecími. V tomto případě dvěma osly. Posadili jsme se na trávník a pustili se do oběda, abychom se posilnili před cestou na samotný vrchol. Potom jsme se chvíli váleli na sluníčku a kluci s foťáky honili osly kolem cabany.
Sbalili jsme papírky od oběda a vydali se na vrcholový výstup. Ten trval déle než jsme předpokádali, neboť hlavní vrchol nebyl ani ta první skála, ani ta druhá skála a dokonce ani ten třetí kopec. :-) Cesta vedla nejdříve po příjemné lesní pěšině, potom se změnila ve strmou kamenitou stezku. Po té jsme došli na krásný palouk obehnaný bílými skalami. No prostě pohádka. Výhledy na jednu i druhou stranu hřebene a na vzdálené masivy. Strmé kopce, bílé skály, tmavé lesy a šťavnaté pastviny. No, strávili jsme tam nejmíň hodinu.
Pak jsme se zvedli, s tím, že cestou zpátky se tady na chvilku určitě zastavíme. Vyšplhali jsme se po strmém suťovišti na vrchol…ale to nebyl ten správný vrchol, protože značení nás vedlo dál. Tak jsme ho následovali po hřebeni s nadějí, že tenhle vrchol už to bude. Nakonec jsme ho přece jen našli. Naaranžovali jsme se na vrcholové foto a potom jsme začali zkoumat zdejší faunu, flóru a samozřejmě výhledy. Ty byly naprosto luxusní. Na jedné straně masiv Bucegi a na druhé Fagaraš. Prostě nádhera. Chvíli jsme zkoumali dalekohledem zvířenu v cabaně na protější stráni a potom jsme se vydali na zpáteční cestu. Ke Cabaně Piatra Mare jsme šli po vlastních stopách. Tam jsme si otevřeli další sušenky. Oslové už mezitím vyžebrali na dalších turistech nějaké dobroty a potom přišli drze k nám. Musím říct, že takový osel je dotěrné a celkem nemotorné zvíře. Museli jsme dávat pozor, aby nepřišlápli nejen nás, ale i naše batohy. Když pochopili, že už opravdu nic nezbylo a že se balíme na další cestu, pustili se zase do trávy.
Zpátky ke Cabaně Dambul Morii jsme chtěli jít jinou cestou. Mapa ukazovala, že žlutá značka jde chvíli s červenou, po které jsme přišli, a pak se od ní odpojuje. Šipka u cabany ukazovala kamsi do neznáma, a tak jsme doufali, že odbočku najdeme. Ano, hádáte správně – nenašli. Tak jsme se dostali dolů nakonec po stejné cestě jakou jsme přišli, což vlastně skoro nevadilo, protože cesta to byla určitě hezká.
Po příchodu do kempu, jsem okamžitě zapadla do sprchy. (Byla jsem tak zpocená a ulepená, že mi byl její stav úplně ukradený – hlavně, že tam teče voda). Když jsem se vrátila ke stanu, zjistila jsem, že osazenstvo našeho „slovanského“ koutku se rozrostlo – a dokonce o Čechy. Kluci už byli zapojeni do hovoru o rumunských silnicích a tipech kam vyrazit. Byla to skupinka lidí z Frýdku-Místku a okolí. Oproti nám měli výhodu v tom, že jeden jejich člen v Rumunsku studoval, a tak nejenže znal jazyk, ale i prostředí. Tím pádem měli mnoho situací ulehčených. Dozvěděli jsme se, že navštívit „Drákulův“ hrad Bran je ztráta času. Je stejný jako hrady u nás a navíc plný turistů a suvenýrů s Drákulou. My jsme jim na oplátku doporučili výlet na Piatra Mare. Potom jsem uvařila výživnou večeři (těstoviny s omáčkou a prostě vším, co se tam dalo nacpat) a celí utahaní jsme zalehli do spacáků.