Valdštejn - Kopicův statek

Hned další víkend jsem se dala stejným směrem.

V sobotu ráno jsem sedla na vlak a ujížděla k Turnovu. Slunce krásně svítilo a já se těšila na vydařený výlet. Když jsem dorazila do Turnova, začala jsem uvažovat o působení černé magie, neboť počasí tady bylo úplně jiné - zima, mlha, vlhko, občas déšť. No skvělé výletové počasí.

Ale doufala jsem, že se to vylepší, hodila si batoh na záda a vydala se známou cestou přes Hlavatici. Cestou jsem potkala zajímavou skupinu soch, která měla představovat cosi jako magický střed. Třeba za to počasí může tohle. Kdo ví. Sochy byly asi zajímavé, ale v mlze sotva viditelné. Než jsem vyšplhala k prvním skalám přidal se ke mně zlatý retrívr a doprovodil mě až k Hlavatici. Na rozhlednu jsem vylezla spíš ze zvyku, než že by bylo něco vidět. Zjistila jsem, že i zamlžený mokrý les má svoje kouzlo, a tak jsem si ani nevšimla, že už jsem u Valdštejna.

Byl poslední víkend v sezóně, tak měli ještě otevřeno. Dala jsem si v bufetu ponožkoidní čaj na zahřátí a koupila lístek. V paláci seděl děda u roztopených kamen a vyprávěl skupince zmáčených dětí o modelech hradů a zámků, které tam měl vystavené a také něco málo o historii hradu. Jeho výklad mě z profesního hledniska nadchl. V podstatě neměl o čem povídat, ale říkal to stylem, který byl zajímavý a děti mu rozuměly; přirovnával k věcem, které znaly z domova. Bylo vidět, že to nemá naučené podle příruček, ale že prostě přirozeně mluví. O to to bylo zajímavější. Pak jsem opustila vyhřátou síň připravenou pro pozdní svatbu a šla se podívat dál. Zadní část hradu už byla ve stádiu zimního úklidu, tak jsem se vydala dál.

Dalším cílem byl Kopicův statek se skalními reliéfy. Po cestě jsem si dala zmrzlý oběd a za chvíli jsem již byla u šipky s nápisem reliéfy. Vydala jsem se po cestičce a pak už jsem jen koukala kolem sebe...což nebylo zrovna moudré, protože skály byly mokré a bylo by přece jen bezpečnější dívat se pod nohy. Nakonec jsem to přežila bez úrazu a do syta jsem se vynadívala na neumělé, ale přesto okouzlující výjevy z národní historie. Když jsem došla do údolí rozhlížela jsem se po kamenném lvu, ale zřejmě je kousek mimo. Zpět ke značce jsem se vrátila kolem udržovaného statku, před kterým stojí nádherná socha sv. Jiří.

Zpáteční cesta k Valdštejnu ubíhala rychle, protože jsem se těšila na další dávku, sice hnusného, ale přece jen teplého, čaje z bufetu. Ten jsem do sebe hodila a uháněla druhou stranou zpět do Turnova. Na nádraží jsem ke své smůle minula vlak a musela čekat dvě hodiny na další. To jsem přežila s pomocí dávky stravitelnějšího čaje z automatu. Pak už jsem jen sedla na vlak a za dvě hodiny vystupovala v Hradci.

...

Fotky jako obvykle na rajčeti. :-)

Kozákov

Nějak jsem nestíhala průběžně doplňovat, takže toho bude dneska víc.

19. října 2008 jsme se vypravili na rodinný výlet do Českého ráje. Bráchovi chyběla turistická známka z Kozákova, tak jsme vyrazili tam.
Jak už to tak bývá, v Hradci bylo ráno nádherně. Čím víc jsme se přibližovali k cíli, tím bylo ošklivěji. V závěru jsme vystoupili na nádraží v Semilech, kde byla zima, vlhko a mlha, že by se dala krájet. Proč ne, že. Jdeme přece na rozhlednu. Šplhali jsme tedy do kopce a nadávali na počasí. Dorazili jsme až na silnici a další značka v nedohlednu. Z vedlejší ohrady na nás bučely krávy, ale že by poradily, to ne. Tak jsme vyrazili nejpravděpodobnějším směrem...a trefili jsme se. Na silnici byly značky vzdáleností nějakého závodu, tak jsem je sledovala v naději, že nás dovedou k rozhledně...no nebýt jich, tak jsme chatu přešli.
Došli jsme celí zmrzlí k chatě a brácha pronesl památeční větu:" A kde máte, sakra, tu rozhlednu!" Ona totiž v té mlze nebyla vidět. A tak jsme si koupili výhledy na pohledu. Sedli si na nejsušší místo u zavřeného stánku, vytáhli oběd a pátrali po obloze alespoň po náznaku modra. To však nepřišlo, a tak jsem vyrazili do Turnova.
Cestou jsme zjistili, že by nebylo od věci pořídit si novou mapu (ono se toho od roku 1991 přece jenom hodně změnilo). Tam, kde měl být les, byla paseka a po značkách ani stopy. Nakonec jsme rozvinuli rojnici a vydali se pravděpodobným směrem. Značky jsme nepotkali, ale dostali jsme se alespoň do civilizace. Tam jsme se zeptali, kde to vlastně jsme a našli se na mapě. Potom jsme si ještě dali jablka ze sadu a uháněli do Klokočí k rozcestníku. Cestou jsme se ještě trochu zamotali, posbírali pár ořechů a už jsme lezli Průchodem na skály. Ty jsme si ani nestačili pořádně prohlédnout, protože jsme upalovali na vlak nebo autobus (co pojede) do Turnova.
Když jsme dorazili na autobusák měli jsme trochu problém najít náš bus...no trochu problém. On totiž nejel. Byla jsem zahrnuta výčitkami, protože spoje jsem měla na starosti já. Copak můžu za to, že idos lže? Tak jsme se sebrali a běželi na vlak, ten nám jel za deset minut (a na idosu naopak zase nebyl). Sedli jsme si tedy konečně do tepla a ujížděli domů.