RUMUNSKO 2008: BRAŞOV

1. 7. 2008

Konečně jsme dorazili do Brašova.Ve městě jsme se ani moc nezamotali a bezpečně dorazili na druhý konec do Dârste, kde jsme měli vyhlídnutý kemp. Nebyli jsme ještě pevně rozhodnutí, jak dlouho tu chceme zůstat, ale recepční nás uklidnil zprávou, že zaplatíme až při odjezdu. To se nám líbilo. Postavili jsme stan a vydali se na průzkum města.
Teď už přišla ona známá chvilka bloudění, protože dostat se v Brašově do centra není tak jednoduché, obzvlášť, když na vás všude číhají uzavírky. Zaparkovali jsme u Parculu Central, koupili si stání na půl hodiny, protože jsme neměli víc drobných, a utíkali do směnárny pro lei. Pak jsme zase šupajdili k autu a dokoupili parkovací lístek na další dvě hodiny.
Prošli jsme pěší zónou a dostali se na Piaţa Sfatului (dalo by se to přeložit jako Sněmovní náměstí), kde je Stará radnice, ortodoxní kostel, ale hlavně slavný Černý kostel (Biserica Neâgra). Jak už bývá naším zvykem přišli jsme ke kostelu za pět minut pět a než jsme kostel obešli, zavřeli nám před nosem. Tak jsme se museli porozhlédnout po památkách někde jinde.
Koupili jsme si v občerstvení místní speciality (prodavačka z nás byla pěkně vykulená, ale nakonec jsme se dohodli, co vlastně chceme) a vydali se ke zdejšímu známému opevnění. Dorazili jsme k Poartě Ecaterinei (tedy „Kateřinské“ bráně) nedaleko Brašovské univerzity. Hned vedle ní stojí novější a už ne tak pěkná Poarta Schei (to se nijak přeložit nedá, prostě brána do části Schei).
Další zastávkou byla Černá věž (ne, že by na ní bylo vidět, že je Černá – kluci si ty věže pletou doteď). Tam už bylo také zavřeno, tak jsme se pokochali výhledem na Brašov a pokračovali k Bílé věži (ta už opravdu bílá je). Tady jsme se moc nezdržovali a upalovali zpátky k autu, abychom nemuseli platit další hodinu a hlavně, aby nám nezavřeli obchody, protože už jsme neměli nic k jídlu.
Cestou zpátky (zase jsme trochu bloudili) jsme se stavili v Carrefouru a zanadávali si na zdejší ceny potravin. V kempu na nás čekalo překvapení. Vedle nás si postavili stan Poláci, tak jsme tvořili spolu s dalšími Poláky hned vedle menší slovanskou komunitu. A s nedalekými Francouzi vlastně i jedinou zahraniční komunitu v celém areálu. Uvařila jsem večeři a šli jsme spát. (Sprchu jsem nechala zbaběle na druhý den – v celém kempu byl jediný normální záchod, a ani ten mě moc nenadchl, tak proč se stresovat dalším šokem,ne).

RUMUNSKO 2008: VIVA ROMANIA!

30. 6./1. 7. 2008

Na hranicích v Nădlacu jsme ukázali celníkovi pasy a byli jsme vpuštěni do země zaslíbené. První překvapení na mě čekalo hned u přepážky, kde jsem kupovala dálniční známku. Dívčina uměla polsky a tak jsme byly domluvené raz dva. Dálniční známka sama mě překvapila též, neboť stála jen 8 € na měsíc. Musím přiznat, že to byla jediná příjemná překvapení, na která jsem prozatím narazila. Dál už to totiž bylo horší. (Později jsme poznali, že čím víc jedete na východ, tím civilizovanější země to je.)
Vyměnili jsme peníze a prchali od hraničního přechodu, kde nabízelo pár cikánů tradiční suvenýry. Zastavili jsme u první benzínky a natankovali zdejší levný benzín. Chtěla jsem si skočit na záchod, přičemž Ríša prohlásil, že mě tam samotnou nepustí, a tak jsem měla s sebou i eskortu. U záchodů byla dlouhá fronta, byly špinavé, ale naštěstí klasické (musím přiznat, že mě na Rumunsku ani tak neděsilo to, že nás okradou, jako to, že používají turecké záchody :-)).
Dalším nepříjemným překvapením byly silnice (jelikož jsme tam byli autem, celkem důležitá věc). Hlavní tah napříč Rumunskem k moři vypadal jako naše okreska a řidiči jako sebevražední atentátníci. Ríšovi chvíli trvalo než se přizpůsobil místnímu stylu jízdy, a tak jsem si užila nadávání až až. V první vesnici jsme zastavili babičce, aby mohla přejít silnici. V tu ránu se za námi ozval jekot klaksonů. Co to děláte, vy ****! My spěcháme! No, podruhé už jsme to nezkoušeli. Jezdit v obci povolených 50 km/h je považováno za nehoráznou drzost, a tak jsme byli nuceni jet s proudem konstantních 80 km/h i víc. A takhle prosím jezdí i kamiony. Předjíždění v zatáčkách není žádná výjimka. Další šok nastal v prvním městě, na které jsme narazili. V Aradu. Jízda stejná, jen daleko zamotanější prostředí. Semafory fungují jen některé a s čárami na silnici se nikdo nemaže.
Nakonec jsme šťastně dorazili do Sibiu, aniž bycho nějak významně zabloudili. Tam jsme zaparkovali u Lidlu a koupili něco na obalení nervů. Další překvapení ovšem čekala i tady. Ceny potravin daleko převyšovaly naše informace a pečivo jako rohlíky a housky tu v životě nikdo neviděl.

Problém s jídlem byl vyřešen, ale tlačila nás další věc. Do Brašova daleko a noc na krku. Kde budeme vlastně spát? Jako poslední možnost bylo vybráno bivakování nadivoko v lese. Dohodli jsme se, že pojedeme směrem na Brašov a budeme hledat nějaký kempík…jenomže po cestě nikde nic a světla čím dál tím míň. Rozhodně jsem odmítla jet v noci. Dospěla jsem k názoru, že zdejší řidiči jsou šílenci a navíc jsme už po cestě potkali několik koňských povozů, které světly nedisponují.
Zastavili jsme u motelu, který se po chvíli objevil, s tím, že se zeptáme na cenu a když budou chtít moc pojedeme někam do lesa. Po krátkém jednání jsme zjistili, že cena je celkem ucházející. Ale v nových rumunských lei (RON), a těch jsme měli nedostatek, protože jsme předpokládali, že víc peněz vyměníme až v Brašově, kde bude určitě lepší kurz než na hranicích. V motelu brali také eura, jenže to už by stálo dvakrát tolik a to se nám na začátku dovolené vůbec nelíbilo. Sbalili jsme tedy auto a vyrazili dál.
„Hele kemp!“ všimli jsme si s Fandou stejné cedule kousek před Fagarašem. Ríša zabrzdil a zacouval ke značce.
„No jo! Tak koukejte po dalších.“
Měli jsme oči na šťopkách. Značky nás zavedly do zapadlé vesničky jménem Cîrţa. Měli jsme celkem obavy, kam dojedeme, ale skončili jsme u malovaných vrat, na kterých bylo ve třech jazycích napsáno Vítejte. To už vypadalo povzbudivěji. Vystoupili jsme s Fandou z auta a koukali přes vrata, zda bychom našli někoho, s kým bychom se mohli domluvit. Příjemná blondýnka vypnula zahradní hadici a přišla k vratům. Začala jsem anglicky…a ona anglicky uměla! Tenhle kemp se mi začínal líbit.
„Postavte si někde stan a pak se přijďte ubytovat,“otevřela nám bránu.
Ještě jsme se zeptali na cenu. Můžeme platit v eurech? 10,5 € za tři osoby a stan. Asi jsem se zamilovala. :-)
Postavili jsme stan. Zaplatili kemp a hupsli jsme do sprchy. Potom jsem ještě uvařila další noční polívku a zalehli jsme, celí šťastní, že nemusíme spát v lese, do stanu.

Ráno jsme se nasnídali a vyrazili na průzkum vesnice. (Byli jsme vystresovaní z domova, tak jsme to považovali za hrdinský čin – vrhnout se do vsi plné krvelačných cikánů J). Vyfotili jsme si pár krajinek a známou zříceninu kostela. Cestou nás lidé zdravili a my, ještě neznalí slovíček, jsme se na ně mohli jen usmívat. Bylo nepříjemné, že jim nemůžeme odpovědět, a tak jsme do sebe potom cestou do Fagaraše a Brašova hustili základní slovíčka z průvodce.

RUMUNSKO 2008: Cesta tam...BALATON

29. 6./30. 6. 2008
Pak už jsme jen naskočili do auta a vydali se směrem k Balatonu. Tahle odbočka vůbec nebyla plánovaná, ale u nás není nic neobvyklého, že se rozhodneme na poslední chvíli. Stavili jsme se ještě v Budaörs v Tescu a nakoupili poživatiny na cestu. Dálnice byla opět skvělá. Před Siofókem jsme se trochu zamotali (uznávám, že mojí vinou – spletla jsem si Balatonföldvár s Balatonfüzfü) a díky tomu jsme také zůstali viset v zácpě, neboť byla neděle večer a všichni se stahovali z Balatonu do Budapešti. Jak jsme tak čekali, rozvíjeli jsme teorie o tom, že by bylo vtipné, kdybychom se přidali za projíždějící sanitku, to by ti Maďaři koukali, jak jsou Češi vyčůraní (o to větší byla potom sranda, když to takhle provedl jeden řidič v Rumunsku :-)).
Další chvilka bloudění nastala, když jsme sjeli u Balatonföldváru z dálnice a hledali kemp. Nakonec jsme našli malý rodinný kempík v Balatonszemes. V noci jsme se zašli vykoupat při hvězdičkách (a hlavně zadarmo) a potom jsme si dali půlnoční polívčičku k večeři/snídani.

Kluky popadnul šílený nápad a tak jsme ve čtyři hodiny vstávali na východ slunce nad jezerem. Mě východy slunce nijak neuchvacují a navíc jsme byli na jižním břehu, takže slunce nebylo moc vidět, ale stejně to byl zajímavý zážitek. Potom jsme ještě chvíli zůstali na promenádě a pozorovali hady, kteří plavali ve vodě.
A v šest hodin jsme se vydali na další cestu. Zamířili jsme zpátky do Budapešti a odtud na Szeged, kde jsme si dali svačinku, a na rumunské hranice.

RUMUNSKO 2008: Cesta tam...BUDA & PEST

28. 6. 2008/29. 6. 2008

Při vjezdu do Budapešti nás přivítal bílý zavěšený most, který nám potom celou dobu pobytu ukazoval cestu do hostelu. Po chvilce bloudění (těch chvilek bloudění bude cestou ještě dost a dost) a hledání místa k parkování jsme se upíchli v supermoderním podzemním parkovišti, jehož systém jsme nepochopili, ale vrátný naštěstí uměl trochu německy, tak nás zachránil.
Přišla další chvilka bloudění, kdy jsme hledali hostel (nakonec jsme ho i našli), ubytovali jsme se a vydali se na průzkum města, který jsme ovšem přerušili hned na prvním rohu u cukrárny (zmrzlina je maďarsky gelato…a mák je maďarsky mák :-P) Podnikli jsme ještě jednu dobrodružnou výpravu na parkoviště a vymámili z něj naše auto (za 300 HUF). Následovala další chvilka bloudění (obchod s ruláky a bluzoly si budu pamatovat snad do smrti). Tentokrát jsme hledali místo, kde by se dalo zaparkovat levněji. Našli jsme ho kousek od hostelu (taky za 300 HUF, jenže na tři dny).
Potom konečně začal ten správný průzkum. Pro dnešní den jsme si určili za cíl projít levý břeh Dunaje, tedy Pešť. Ještě jsme vyměnili peníze a vyrazili pěší zónou Tam jsme narazili na překrásnou Pařížskou pasáž, kde jsme se zdrželi. Pak jsme pokračovali k slavnému Řetězovému mostu. Tady jsme si prohlédli suvenýry, s tím, že nakoupíme až cestou domů (njn, plány se mění). Fanda si koupil k jídlu takové zajímavé…jak to popsat? Slaný koláč?...No, rozhodně to bylo moc dobré. Chvilku jsme se váleli v parku a koukali na turisty. Pak jsme pokračovali k parlamentu. Ten jsme si prohlédli z uctivé vzdálenosti, protože kolem něj byly postaveny zátarasy a hlídali ho policajti. Odtud jsme se vydali na zpáteční cestu. Fanda byl ještě čilý, a tak nás opustil a šel se podívat do katedrály sv. Štěpána. Já s Ríšou jsem pokračovala do hostelu. Ještě jsme si dali v kavárně pití a stavili se v autě pro batohy. V hostelu už na nás čekal Fanda a v pokoji k nám přibyla unavená dívčina. Dali jsme si další dávku řízečků, vysprchovali se a zalehli do postelí.

Ráno jsme se vzbudili celkem brzo (asi v půl osmé). K snídani jsme poprvé ochutnali maďarský chleba (snědli jsme ho neuvěřitelné množství) a řešili jsme, jaký je rozdíl mezi marmeládou a jamem. Pak jsme se odhlásili z hostelu, odnesli věci do auta a vydali se na druhý břeh Dunaje, do Budy.
Vyšplhali jsme se na Citadelu, prohlédli si opevnění a památník a na chvilku se vrátili do dětských let na hřišti v parku (kluci se nemohli odtrhnout od houpaček :-)). Potom jsme podběhli složitou křižovatku a došli ke hradu. Ten jsme si důkladně prohlédli a nakoupili pohledy. Prošli jsme kolem katedrály a dostali se až k Rybářské baště. Obojí se opravovalo, tak jsme toho přes lešení moc neviděli, ale střecha katedrály je opravdu úžasná. Koupila jsem si bagetu a na chvilku jsme si sedli do zbytků kostela, který je zakomponovaný do hrozně ošklivého hotelu. Dunaj jsme přešli po Řetězovém mostě a na druhé straně jsme se stavili ještě v katedrále, kde se byl včera podívat Fanda. Proklouzli jsme bez placení, ale za tu nádheru bych jim ty peníze klidně dala.

RUMUNSKO 2008: Cesta tam...CZ – SK - H

27.6.2008/28.6.2008

13:08 – tak přesně v tolik hodin začala moje velká cesta…teda spíš začala až za pět minut, protože , jak to u velkých cest bývá, hned první vlak měl zpoždění. V Chlumci ke mně přistoupil nějaký počítačová mág, a tak jsem cestou probrala víc informačních technologií než za celá léta ve škole. V Lysé na mě čekal Ríša, který mě odvezl k tetě do Benátek. Tam jsme vyložili první salát (musím kluky přece nějak vykoupit, ne), přihlásili jsme tetu do systému, snědli nanuky a pokračovali v krasojízdě.
Další zastávkou bylo Slivno. Tahle zastávka byla trochu delší. Zkontrolovali jsme, jestli máme všechno, doplnili pár věcí, dali si pizzu a salát (ten nakonec zbyl a dojídali jsme ho až v Budapešti) a mrkli na Tanec s vlky.

Na chvilku jsme si zdřímli a v jednu hodinu nemilosrdně zazvonil budík. Je na čase vyrazit. Naházeli jsme věci do auta a vydali se ku Praze. První zádrhel nastal v Butovicích. Z dálnice jsme sice sjeli správně, ale nemohli jsme se dostat skrz sídliště na Sluneční náměstí. Nakonec jsme to s vydatnou telefonickou pomocí tety Martičky přece jen zvládli. Na Hůrce jsme vyložili další salát, pokusila jsem se uklidnit tetu, nacpali jsme Fandu do auta a konečně už vyrazili na cestu žádaným směrem.
Fanda spal celou cestu až do Brna, protože včera přijel autobusem z Paříže a moc se nevyspal. Párkrát jsme zastavili na benzínkách pro kafe a skočili jsme si na WC.
Před slovenskými hranicemi jsme zastavili na snídani. Zajeli jsme na vedlejší cestu (se zákazem vjezdu) a zaparkovali u kačáku. Dali jsme si rohlíky a řízečky, které nám připravily maminky. Pak jsme se vydali zpět na dálnici. Ale ejhle! Cesta, kterou jsme předtím bez problémů projeli, byla zavřená závorou. Chvíli jsme bloudili kolem a hledali kudy ven. Nakonec nás zachránilo auto, jehož majitelka vlastnila klíče od té zatracené překážky.
Pokračovali jsme na Slovensko. Za hranicemi jsme měli v úmyslu odbočit z dálnice a jet do Maďarska po vedlejších silnicích, abychom kvůli té hodince nemuseli kupovat dálniční známku na týden. Na hranicích jsme ale zjistili, že jsme měli odbočit dřív, a tak jsme se placení nevyhnuli (6 €). Slovenskem jsme prosvištěli. Stačili jsme si jen všimnout, že okolí dálnice je poněkud nudné a že v Bratislavě opravdu není nic k vidění.
Další hranice byly maďarské. S pomocí německých slovíček jsme koupili dálniční známku ( 4 dny za 8 €) a vyměnili eura za maďarské forinty(HUF). Okamžitě jsme zhodnotili, že zdejší dálnice jsou daleko lepší než naše nebo slovenské, ať už co se týče povrchu nebo značení. Objeli jsme Györ a v poledne jsme slavně dorazili do Budapešti.

Vítejte!

Vítejte na mém novém blogu.
Ještě je ve výstavbě, takže se toho tady zatím moc nedočtete. Mrkněte se zatím někam jinam a za pár dní už by mělo být hotovo. :-)

První na řadě by měla být cesta do Rumunska se zastávkou v Maďarsku (Budapešť, Balaton).

Tak se těšte!