Budapešť 2010

Loňský rok byl na události opravdu chudý. Pokusím se letos polepšit. Začala jsem hned v lednu.

Konečně jsem zase vyrazila za hranice vlasti. Tentokrát jsem s sebou vzala i bráchu a připojil se k nám bratránek s kamarádkou. už ze začátku byla situace dost komplikovaná. Do Budapešti jsme měli jet odděleně, protože pražákům vyhovoval jiný čas a způsob dopravy než nám. Nakonec jsem to e-mailem jakž takž vysvětlila majiteli hostelu, který na nás měl čekat.
V pátek ráno (29.1.) jsme tedy sebrali v předsíni zavazadla (batoh a kabelku ;-)) a mazali na nádraží. Po cestě jsem ještě vyzvedla bráchovi pojistku (njn, skleróza útočí). S hrůzou jsme sledovali rostoucí zpoždění ostatních vlaků, ale ten náš do Pardubic jel naštěstí přesně (podle měřítek ČD). V Pardubicích jsme si ještě koupili snídani a chvilku počkali. Pak už se přihnal náš EC. Dalších šest hodin jsme vysedávali ve vlaku a zaháněli nudu. S písmenky a řízky od maminky se to nakonec dalo vydržet.
S mírným zpožděním jsme dorazili do Budapešti (14:32). Hned jsme se vydali do hostelu. Podle dohody jsme se měli s druhou částí výpravy sejít před hostelem. Cestou jsem dostala smsku, že hostel nemůžou pražáci najít, a tak jsme se sešli v nedaleké internetové kavárně. Sándor už na nás čekal před dveřmi. Dostali jsme od něj klíče, mapu a spoustu užitečných informací. První z nich jsme si ověřili ještě ten den.
Po ubyvotání a krátké poradě jsme se vydali na první prohlídku města. Zamířili jsme ke katedrále Szt. István (Sv. Štěpán). Měli ještě otevřeno (pokladna už byla sice zavřená, ale to nám zvlášť nevadilo ;-)), tak jsme si prohlédli i útroby chrámu. Další na řadě byl Řetězový most. Už se setmělo, a tak jsme zašli rovnou do lázní Rudasz. Podle Sandora měli otevřeno i večer. Chvíli jsme bloumali mezi maďarskými cedulemi (opravdu se to nepodobá žádné řeči, kterou znám) a potom se doptali na člověka, který uměl anglicky. Vysvětlil nám, že lázně jsou otevřeny do šesti, ale dnes jen pro muže (jaká to diskriminace!!!). Zjistili jsme ale, že mají otevřené i noční koupání od 22:00, a to pro všechny. Vrátili jsme se tedy do hostelu a do půl desáté tam zevlovali.
V deset jsme se dostavili do lázní a koupili lístky. Personál z nás byl trochu vyjevený, ale nakonec jsme se domluvili a všechno proběhlo v pohodě. Lázně Rudasz postavili někdy v 16. stol. Turci, kteří tou dobou okupovali Budapešť, a jsou nejstaršími lázněmi ve městě. Atmosféra je v nich úžasná. Dvě hodiny jsme strávili namáčením v různě teplých bazéncích nebo pocením v různě teplých saunách. Ven jsme vyšli jako znovuzrození. Cestou do hostelu jsme si ještě dali kebab a ve dvě hodiny jsme zapadli do hajan.

Druhý den ráno bylo vstávání poněkud kruté, ale nakonec jsme se přeci jen vykopali z postelí a vyrazili za dalšími pamětihodnostmi. A hned jsme se vydali za dalším Sándorovým tipem: prohlídkou Parlamentu (pro občany EU zadara ;-)...ostatní platí :-D). Opět jsme pořádně nechápali, jak to u Parlamentu funguje, a tak jsme se vyptali strážného, který měl na starosti návštěvníky (soudě podle fronty před ním). Zjistili jsme, kde se stojí fronta na vstupenky a po chvíli pozorováí jsme pochopili i systém prohlídek. U strážného se stály dvě fronty zároveň (zamíchané do sebe). Jedni vstupenky chtěli a druzí už je měli a čekali na průvodce. K pokladně mohli jít pouze dva lidé zároveň, takže se mrznutí značně prodloužilo. Když jsme vstupenky vydolovali, zalezli jsme se zahřát do Parlamentní kavárny. Ve dvanáct hodin jsme se zařadili do druhé fronty a čekali na průvodce. Výhled na teplo uvnitř budovy zkracoval mrazivé utrpení, ale i tak jsme byli všichni u dveří velice rychle. Tam nás ale zklamali. Museli jsme ještě čekat na osobní prohlídku a část návštěvníků tak musela zůstat ještě chvíli venku. Vytouženého tepla jsme se nakonec přece jen dočkali. Parlament je postaven jako směska všech možných stylů a jeho interiéry jsou nádherné. Průvodkyni jsme příliš nevnímala, ale i tak jsem zachytila příběh vystavených korunovačních klenotů i zasedací místnosti. Asi po hodině jsme se s Parlamentem rozloučili.
Potom jsme našli nejbližší restauraci a oslavili úspěšný začátek dne královským obědem. Po jídle se naše cesty rozešli. Kvůli odlišnému času odjezdu jsme se museli rozdělit zase na dvě skupiny a následovat každý svůj itinerář.
My jsme zamířili na hrad. Přešli jsme Řetězový most a za stále hustšího sněžení se vydali do kopce na Rybářskou baštu. Tu jsme prošmejdili odshora dolů a pořídili hromadu fotek. Když jsme dorazili na Budský hrad, začínalo se už stmívat. Trochu jsme se ztratili při hledání zadní brány a nakonec jsme skončili zase před Řetězovým mostem. Odtud jsme houstnoucí tmou (jak jen může ve tmě houstnout ;-)) pospíchali k Citadele. Po cestě jsme rozmýšleli různé kombinace času a zbyvajících zajímavostí. Ve tmě se nám do kopce opravdu nechtělo. Potom jsme se však přece jen vydali vzhůru. Bylo to horší než jsme čekali. Napadlo už přes 30 cm sněhu a schody a cestičky byly uklouzané. Moje boty úplně vypověděly službu. Připadala jsem si jako na ledě. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, byli jsme po kolena promočení. Prohlédli jsme si vystavené zbraně z druhé světové války (ohromné nadšení - u mě samozřejmě ne ;-)). Mě okouzlil výhled na noční Budapešť s osvětlenými mosty a ledem plujícím po Dunaji. Okoukli jsme Citadelu a vydali se na strastiplnou cestu dolů. Předala jsem bráchovi kabelku s foťákem a dalšími věcmi, které by nebylo radno rozbít. Pravděpodobnost toho, že se někde svalí byla menší...tak sebou samozřejmě v půli kopce říznul :-D. Doklouzali jsme k Alžbětině mostu (Erzsébet híd) a upalovali do hostelu. Tam jsme dali k večeři housky s Veselým Medvědem a padli za vlast. Ostatní dorazili chvilku po nás, a tak jsme z nich ještě vytáhli informace o výstavě, na kterou jsme se chystali další den.

Poslední den ráno jsme si sbalili věci a dohodli se se Sándorem, kdy si je vyzvedneme. Pak jsme zamířili k Městské tržnici, kde jsme chtěli nakoupit suvenýry domů. Na tržnici bylo podivně prázdno. Dveře zamčené. Až po pár minutách jsme našli ceduli s otvírací dobou: v neděli zavřeno! Měli jsme smůlu. Tak jsme se vydali zpět do hostelu. Cestou jsme se ještě zastavili v krásné Pařížské pasáži. V hostelu jsme se rozloučili a zamířili každý jiným směrem.
My jsme šli navštívit poslední Sándorův tip: výstavu renesančních mistrů v Muzeu krásných umění. Celí zničení jsme se doplácali hustým sněžením na náměstí Hrdinů, mrkli na Památník tisíciletí a utíkali se schovat do muzea. Koupili jsme lístky a po krátké domluvě se strážným jsme našli i šatnu. Shodili jsme bundy a podle šipek zamířili na výstavu. Sbírka děl slavných umělců mě nadchla. Jak prohlásil brácha: "tu ženskou s jezevcem už někde viděl" (jinak Dáma s hranostajem ;-)) Nechyběl Boticelli, Rafael, Tizian, Tintoretto...Prostě senzace. Výstavu jsme proletěli a ještě nám zbyla chvilka času na sbírky z Řecka. Pak už jsme jen vyzvedli bundy a upalovali na nádraží. Po cestě jsme utratili zbytek forintů za housky. Prohlédli jsme si budovu Východního nádraží (Keleti), nasedli do vlaku a za chvilku ujížděli k domovu.

Fotky najdete jako obvykle na: http://tramin.rajce.idnes.cz