Žampach

Tak jsem se zase jednou vypravila na delší výlet a skutečně nebylo o zážitky nouze...
Ranní vstávání mi překvapivě ani nevadilo a v osm hodin už jsem frčela na východ. Měla jsem v plánu klasickou vycházku Litice - Potštejn. V Týništi jsem přeskočila na vlak do Letohradu a za chvíli se nestačila divit. Začalo nastupovat čím dál tím větší množství lidí. Co se sakra děje? Z řeči jsem zjistila, že zrovna dnes se koná pochod Přes tři hrady. Netušila jsem, že něco takového vůbec existuje a natož že zrovna dnes. Zavolala jsem hned přítele na internetu, abych zjistila víc. Po několikerém přerušení (jela jsem tunelem :-)) jsem zjistila, že celý kraj bude plný lidí (dnešní zprávy tvrdí, že tam bylo 5759 lidu*). Tak jsem změnila plány. Žampach je sice "třetím" hradem, ale jízdenka IREDO holt platí jen do Žamberka. Trasa pochodu na Žampach vedla naštěstí z Letohradu, takže bych mohla mít trochu klidu.
Na Žambereckém nádraží jsem se zahloubala do své 17 let staré mapy a porovnala ji s trochu mladší variantou na zdi. Tak tedy po žluté...značky nikde, ale dala jsem se vést svým skvělým instinktem :-P a doufala, že trasu ještě nezrušili.
Dostala jsem se do vsi Dlouhoňovice (fakt se to tak jmenuje :-)). Od doby, kdy vydali moji mapu, už zde stihli postavit řadu nových domů a sjezdovku. Nakonec jsem přece jen prokličkovala mezi zahrádkami a vydala se podle vleku do kopce. Značka tudy kdysi dávno zřejmě vedla, protože mě jedna zašlá žlutá přesvědčila o tom, že jsem na správné stopě. Nahoře na kopci jsem si vybrala nejpohodlnější cestu, která vedla přibližně tam, kam jsem chtěla. Za chvíli jsem byla zablácená až po kolena, ale co - to se vypere :-D. Najednou jsem přišla na rozcestí, které na mapě nebylo a překvapivě i na nové značení, o kterém jsem taky nevěděla. Chvíli jsem se radovala ze svého štěstí...do doby než jsem přišla na kraj lesa, kde byly tři cesty. Jak se značka objevila, tak taky zmizela. Dala jsem se tedy osvědčeným přibližným směrem a došla na další rozcestí - taktéž tři cesty. Tak tady to už přibližně nepůjde. Pátrala jsem tedy po značení. Nakonec jsem ho přece jen objevila. Plna radosti jsem se po něm vydala a došla na to zakleté první rozcestí - hm, tak už vím, kudy jsem měla jít. Ale kam teď?...Vybrala jsem si tedy zlatou střední cestu, která vypadala, že vede tam, kam chci. Tedy dokud jsem nenarazila na zavřenou bránu statku...tak tudy ne. Zkusila jsem to obejít, ale byla jsem chycená mezi ohradníky jako kráva na jatkách. Vlezla jsem tedy drze na dvorek a doufala, že mě nesežerou psi. Ti sice párkrát štěkli, ale nechali mě. Majitel vylezl ze stodoly, a tak jsem se začala hrdinně omlouvat. Neuměl česky, takže mi to bylo na dvě věci. Nakonec jsme se domluvili na angličtině (holandsky neumím). Omluvila jsem se anglicky, statkář mi popřál šťastnou cestu a za rohem stodoly se objevila krásná nová žlutá značka.
Vyšplhala jsem se do Žampachu a na vyhlídce v zámeckém parku se snažila chytit ztracený dech. Než se mi to podařilo, přišel podivný starší chlápek a začal se mnou rozprávět (hůlky, výhled, počasí...). Nakonec se se mnou rozloučil a odešel. Konečně jsem si oddechla. Ale ne na dlouho - když jsem se vydala nahoru na hrad, potkala jsem ho i s přítelem u lávky přes silnici. A tak jsem se s nimi vyšplhala na zříceninu. Celou dobu jsme mluvili o všem možném a pán vypadal, že nedokáže být chvíli zticha. Mrkli jsme na pár zdí, které zbyly z hradu a šli zase dolů k zámku. Na kontrolním místě pochodu do mě ještě hustil cosi o Evropském projektu odškodnění a pak mě konečně propustil (s tím, že jsem mu dala e-mail, aby mi poslal další info - ještě se neozval a doufám, že ani neozve :-/).
Natáhla jsem se v parku na lavičku, kochala se výhledem na Orlické hory a Králický Sněžník a cpala se obědem. Pak už mi zbývala jen cesta zpět na vlak.
Zjistila jsem, že jsem někde zanechala svou stoletou mapu, ale moc mě to netrápilo. Jen jsem doufala, že zelená značka už bude trochu rozumnější. Až na pár excesů byla. Vedla po pohodlné silničce přes kopec a tam uhnula do křoví...co to? Ještě že je jaro, jít tam v srpnu, utopím se v kopřivách a maliní. Vedla křovinatým úvozem až k lesu. Nj, asi to nechtěli vést po asfaltu - myslela jsem si. No, jen do té doby než jsem přišla na silnici a šlapala po ní dva kiláky do Žamberka.
Na nádraži jsem zjistila, že buď tu můžu hodinu a půl trčet a nebo si prohlédnout Žamberk a jet až za tři hodiny. Vybrala jsem si druhou variantu a šlapala do centra města. Když jsem začínala mít dojem, že žamberecké centrum snad leží někde v Letohradu, dorazila jsem na náměstí. Prohlédla jsem si zdejší pamětihodnosti - moc jich tedy není. Informační centrum klasicky otevřeno od devíti do jedenácti :-D. Rozhodla jsem se, že už bych mohla přece jen jít zpátky na nádraží. Po cestě jsem koupila něco na zub a potom hodinu a půl koukala na koleje :-D.
Rychlík z Wroclawi naštěstí přece jen přijel a dovezl mě pohodlně až domů.
Fotky na http://tramin.rajce.idnes.cz/Zampach/
* http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/tri-hrady-se-skvelym-rekordem20090511.html