Tak je to tu. Zase jsem na cestách. Tentokrát jsem s sebou vzala i bráchu, aby taky trochu poznal svět.Ráno vypadalo jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že jsem věčně sháněla pasy a kartáčky na zuby. Cestou na autobus do Prahy jsme se stavili v krámě a dokoupili potřebné tatranky. A už tam nastal první zádrhel. Naše stará dobrá taška, která už vydržela všechno možné, se roztrhla. Naštestí brácha, ač není skaut, je vždy připraven, vytáhl z ledvinky jehlu a nit a už jsem štupovala.:-)
V Praze jsme byli o půl hodiny dřív a tak jsme si stihli před dlouhou cestou skočit k protivnému dědkovi na záchod a zanadávat na mizernou pražskou zimu. Pak už jsme nastoupili do známého žlutého autobusu a ujižděli směrem na Brno.
Tam nastal další zádrhel, jelikož jsme měli deset minut na přestup do busu na Vídeň. Ten sice stál hned vedle, ale našemu řidiči se nějak nechtělo otevřít dveře zavazadlového prostoru. Když jsme vydolovali z autobusu tašku, přeběhli jsme k dalšímu žlutému autobusu. Tam jsme si nechali přilepit na ucho tašky ceduli, že s námi jede na Praterstern a šli se odbavit ke stevardce. Ta nejdřiv zuřivě hledala čísla našich lístků a pak vykřikla:"Ale vždyť to máte na půl jedenáctou!"...samozřejmě, v půl jedenacté jsme vyjižděli z Prahy. Nakonec nam přidělila sedadla v zadní části autobusu a my se mohli usadit. Jeden pán to měl o dost složitější, jelikož jeho místo uz bylo obsazené...když šel za slečnou stevardkou, poradila mu, aby si sednul, kde je volno. :-) Cestou do Vídně jsem čučela na telku, takže si toho z ni moc nepamatuju. Teda až na policejní kontrolu.
Ve Vídni jsme vystoupili na Pratesternu a dali se trochu do kupy. Jelikož bylo jeste světlo, vyrazili jsme se podívat na Dunaj, přes kterou jsme předtím jen prosvištěli. Bráchu tam samozřejmě zaujaly vojenské lodě. Já jsem spíš koukala na krásný kostel na břehu. Mrkli jsme se i na Dunajský ostrov. Tam jsme to otočili a šli vstřic dalšímu dobrodružství - totiž U-Bahnu, tedy česky metru. Podařilo se nám koupit lístky a když jsme konečně trefili na správné nástupiště, už to nebyl žádný problém. Vlácha se mě sice věčně ptal, jestli už vystupujeme, ale nakonec jsme šťastně přestoupili na Stephanplaz a dojeli na Westbahnhof. Tady jsem (ani nevím, jak se mi to povedlo) suverenně zamířila k hostelu a k překvapení všech přítomných jsem ho i našla. Ubytovali jsme se, vymámili na recepci nějakou použitelnou mapu a zasedli k večeři (řízky - co jiného :-)) Pak už jsem jen zasedla k internetu. Napsala pár mailů a pustila se do tohohle zdlouhavého popisování...(a doma jsem potom pečlivě doplnila všechny háčky a čárky :-))
