Fotky

Dneska nečekejte žádný zázrak. Jen jsem doplnila fotečky z posledních výletů, které ani nestály za delší povídání. :-)
http://tramin.rajce.idnes.cz

SLOVINSKO 2009

Tak jsem letos zase vyrazila za hranice.
Ne, že by to byla dovolená podle mých představ. Sedět v deštivé Lublani mě příliš nebavilo, a tak jsem posílala po internetu na všechny strany zoufalé SOS. Když už jsem se vydala na výlet, byla jsem sama, takže jsem se spíš děsila, než bavila. Několik světlých okamžiků jsem zažila, když jsem se bavila s místními. Slovinština není příliš odlišná. Tím, že jsem jela na jediný pořádný kopec lanovkou, se snad ani chlubit nebudu.
Užijte si fotky na http://tramin.rajce.idnes.cz/Slovinsko_2009/

Žampach

Tak jsem se zase jednou vypravila na delší výlet a skutečně nebylo o zážitky nouze...
Ranní vstávání mi překvapivě ani nevadilo a v osm hodin už jsem frčela na východ. Měla jsem v plánu klasickou vycházku Litice - Potštejn. V Týništi jsem přeskočila na vlak do Letohradu a za chvíli se nestačila divit. Začalo nastupovat čím dál tím větší množství lidí. Co se sakra děje? Z řeči jsem zjistila, že zrovna dnes se koná pochod Přes tři hrady. Netušila jsem, že něco takového vůbec existuje a natož že zrovna dnes. Zavolala jsem hned přítele na internetu, abych zjistila víc. Po několikerém přerušení (jela jsem tunelem :-)) jsem zjistila, že celý kraj bude plný lidí (dnešní zprávy tvrdí, že tam bylo 5759 lidu*). Tak jsem změnila plány. Žampach je sice "třetím" hradem, ale jízdenka IREDO holt platí jen do Žamberka. Trasa pochodu na Žampach vedla naštěstí z Letohradu, takže bych mohla mít trochu klidu.
Na Žambereckém nádraží jsem se zahloubala do své 17 let staré mapy a porovnala ji s trochu mladší variantou na zdi. Tak tedy po žluté...značky nikde, ale dala jsem se vést svým skvělým instinktem :-P a doufala, že trasu ještě nezrušili.
Dostala jsem se do vsi Dlouhoňovice (fakt se to tak jmenuje :-)). Od doby, kdy vydali moji mapu, už zde stihli postavit řadu nových domů a sjezdovku. Nakonec jsem přece jen prokličkovala mezi zahrádkami a vydala se podle vleku do kopce. Značka tudy kdysi dávno zřejmě vedla, protože mě jedna zašlá žlutá přesvědčila o tom, že jsem na správné stopě. Nahoře na kopci jsem si vybrala nejpohodlnější cestu, která vedla přibližně tam, kam jsem chtěla. Za chvíli jsem byla zablácená až po kolena, ale co - to se vypere :-D. Najednou jsem přišla na rozcestí, které na mapě nebylo a překvapivě i na nové značení, o kterém jsem taky nevěděla. Chvíli jsem se radovala ze svého štěstí...do doby než jsem přišla na kraj lesa, kde byly tři cesty. Jak se značka objevila, tak taky zmizela. Dala jsem se tedy osvědčeným přibližným směrem a došla na další rozcestí - taktéž tři cesty. Tak tady to už přibližně nepůjde. Pátrala jsem tedy po značení. Nakonec jsem ho přece jen objevila. Plna radosti jsem se po něm vydala a došla na to zakleté první rozcestí - hm, tak už vím, kudy jsem měla jít. Ale kam teď?...Vybrala jsem si tedy zlatou střední cestu, která vypadala, že vede tam, kam chci. Tedy dokud jsem nenarazila na zavřenou bránu statku...tak tudy ne. Zkusila jsem to obejít, ale byla jsem chycená mezi ohradníky jako kráva na jatkách. Vlezla jsem tedy drze na dvorek a doufala, že mě nesežerou psi. Ti sice párkrát štěkli, ale nechali mě. Majitel vylezl ze stodoly, a tak jsem se začala hrdinně omlouvat. Neuměl česky, takže mi to bylo na dvě věci. Nakonec jsme se domluvili na angličtině (holandsky neumím). Omluvila jsem se anglicky, statkář mi popřál šťastnou cestu a za rohem stodoly se objevila krásná nová žlutá značka.
Vyšplhala jsem se do Žampachu a na vyhlídce v zámeckém parku se snažila chytit ztracený dech. Než se mi to podařilo, přišel podivný starší chlápek a začal se mnou rozprávět (hůlky, výhled, počasí...). Nakonec se se mnou rozloučil a odešel. Konečně jsem si oddechla. Ale ne na dlouho - když jsem se vydala nahoru na hrad, potkala jsem ho i s přítelem u lávky přes silnici. A tak jsem se s nimi vyšplhala na zříceninu. Celou dobu jsme mluvili o všem možném a pán vypadal, že nedokáže být chvíli zticha. Mrkli jsme na pár zdí, které zbyly z hradu a šli zase dolů k zámku. Na kontrolním místě pochodu do mě ještě hustil cosi o Evropském projektu odškodnění a pak mě konečně propustil (s tím, že jsem mu dala e-mail, aby mi poslal další info - ještě se neozval a doufám, že ani neozve :-/).
Natáhla jsem se v parku na lavičku, kochala se výhledem na Orlické hory a Králický Sněžník a cpala se obědem. Pak už mi zbývala jen cesta zpět na vlak.
Zjistila jsem, že jsem někde zanechala svou stoletou mapu, ale moc mě to netrápilo. Jen jsem doufala, že zelená značka už bude trochu rozumnější. Až na pár excesů byla. Vedla po pohodlné silničce přes kopec a tam uhnula do křoví...co to? Ještě že je jaro, jít tam v srpnu, utopím se v kopřivách a maliní. Vedla křovinatým úvozem až k lesu. Nj, asi to nechtěli vést po asfaltu - myslela jsem si. No, jen do té doby než jsem přišla na silnici a šlapala po ní dva kiláky do Žamberka.
Na nádraži jsem zjistila, že buď tu můžu hodinu a půl trčet a nebo si prohlédnout Žamberk a jet až za tři hodiny. Vybrala jsem si druhou variantu a šlapala do centra města. Když jsem začínala mít dojem, že žamberecké centrum snad leží někde v Letohradu, dorazila jsem na náměstí. Prohlédla jsem si zdejší pamětihodnosti - moc jich tedy není. Informační centrum klasicky otevřeno od devíti do jedenácti :-D. Rozhodla jsem se, že už bych mohla přece jen jít zpátky na nádraží. Po cestě jsem koupila něco na zub a potom hodinu a půl koukala na koleje :-D.
Rychlík z Wroclawi naštěstí přece jen přijel a dovezl mě pohodlně až domů.
Fotky na http://tramin.rajce.idnes.cz/Zampach/
* http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/tri-hrady-se-skvelym-rekordem20090511.html

Babiččino údolí

Asi na mě už leze jaro, ale v tomhle počasí člověk nemůže zůstat sedět doma...navíc, když má konečně chvíli volno ;-)

Ve čtvrtek (16. 4. 2009) jsem šla do práce až od tří hodin odpoledne..co tedy s volným časem? Měla jsem dvě možnosti - buď se opalovat a nebo vyrazit na výlet. Spojila jsem tedy příjemné s užitečným a jela se opalovat na výlet. :-)

Do České Skalice je to půlhodinky vlakem, i když výluka mě trochu zdržela. V devět hodin už jsem si to rázovala přes Skalické náměstí a fotila, co mi přišlo pod ruku...vlastně ani není o čem vypravovat, protože jsem buď šla a nebo fotila. Nakonec jsem sebou ještě stihla praštit do kopřiv a chytala bronz a klíšťata.

Tak tenhle zápis je dost zmatený, ale to je celkem jedno :-). Prostě jsem vyrazila ven a trochu se prošla...zajímavější jsou určitě spíš ty fotky: http://tramin.rajce.idnes.cz/Babiccino_udoli/

Velikonoce na Rýchorách

Ve škole je sice spousta práce, ale přece se nebudu o Velikonocích šprtat.
V neděli (14. 4. 2009) jsem vyrazila za rodinou na chalupu. Aby to nebyla jen nudná cesta zpestřila jsem ji tím, že jsem šla z Trutnova těch 15 km pěšky...a dorazila akorát k obědu. :-)
Není o čem moc vykládat a fotky z cesty taky nemám. Tak mrkněte aspoň na to, co jsem ztropila na Velikonoční pondělí:

http://tramin.rajce.idnes.cz/Rychory_v_pokrocilem_stadiu_rozkvetu/

LORDI Deadache tour 2009 Pardubice

To jen abyste si nemysleli, že se flákám ;-) Chřipka, nechřipka...tohle si člověk nemůže nechat ujít!

Pár fotek jako obvykle na http://tramin.rajce.idnes.cz/Lordi_Pardubice_090316

Vídeň 2009 III.

V neděli ráno budík nemilosrdně zazvonil už v sedm hodin. Dali jsme si k snídani sušenky, zabalili, čtyřikrát zkontrolovali, jestli máme všechno a odhlásili se z hotelu. U-Bahnem jsme dojeli na Landstrasse, kde jsme se zamotali ve stanici, která se opravovala. Nakonec jsme se dostali na povrch, ale absolutně jsem neměla tušení, kdeže jsme to vylezli. Pustila jsem se zbůhdarma po ulici, že se někde v klidu podívám na mapu...Tak jsme se v klidu podívala na mapu a k mému velikému překvapení zjistila, že jdeme správným směrem.
Za chvíli jsme došli k Hundertwasserhaus. Tam jsme zapluli do první pekárny a dali si horký čaj (reps. čokoládu - jak kdo). Taška, kterou jsem táhla nebyla zrovna lehká a sněžení na přívětivosti situace nepřidávalo. Při druhé snídani jsme obdivovali neskutečnou architekturu domu a smáli se nevlídnému počasí. Když jsme dojedli, vyrazili jsme ke zdejšímu turistickému centru, kde jsme utratili další eura za zbytečné souveniry. Čas ve Vídni se nám krátil, a tak jsme vyrazili přes Dunajský kanál k Pratru.

Prošli jsme Pratrem a u zavřené brány zábavního parku jsem si vyfotila Vídeňské kolo. Pak jsme zasedli na vlakovém nádraží ke třetí dnešní snídani a utratili tak všechna eura, která jsme s sebou měli. Pak už nastal čas odjezdu. Podívali jsme se ještě na rakouské mašinky (já bych je vidět nemusela ;-) a už jsme stáli na zastávce a čekali na žlutý autobus.

Ten přijel celkem se zpožděním. Dalšími zajímavějšími momenty cesty byl přestup v Brně, kde nás honili od jednoho busu k druhému, a čekání v Praze na vlak domů.

Pak už jsme konečně dorazili domů a začali vybalovat slíbené Mozartovy koule. :-)

Vídeň 2009 II.

V sobotu ráno jsem zasedla s pytlíkem celozrných kuliček k mapě a začala se zajímat, kudy se dneska vydáme. Po snídani a nutné ranní hyeně jsme vyrazili k Schönbrunnu. Po cestě jsem byla nucena vyfotit depo s tramvajemi a umravnit Vláchu, který zjistil, že cestičky v parku báječně kloužou.
Schönbrunn je impozantní stavba a rozhodně bych ho ráda viděla ještě jednou na jaře, kdy kvetou záhony. Teď byly všechny kytky pod sněhem a sochy byly schované v igelitových pytlích. Neptunova fontána byla vypuštěná a mořští koně měli rampouchy u kopyt. Měli jsme v plánu, že se podíváme, kolik stojí vstup do zoo a do skleníku a pak se rozhodneme, kam půjdeme. V zoo jsme zjistili, že kombinovaná vstupenka je nejlepší a dokonce daleko levnější než jsem předpokládala.
Vlezli jsme tedy do zoo. Snad ani nebudu popisovat, kde jsme všude byli. Bornejský pavilon určitě stojí za vidění, je jen škoda, že se tam nedá fotit. Okamžitě po vstupu se zamlží čočka foťáku a "odmlžovadlo" tam nemají. Brácha byl celý vykulený ze skleněného výtahu. Stihli jsme i krmení lachtanů. Docela sranda, hlavně když takový obří lachtan skočí do bazénu a postříká všechny okolostojící...podotýkám, že v lednu. :-) Pak jsme se šli ohřát ještě do několika pavilonů a celí hladoví a utahaní vyšli z areálu.
A to nás ještě čekal skleník. Barevná oáza v okolní zimě. Vydržela bych tam s foťákem ještě půl dne. Prostě nádhera. Ať už architektura nebo květiny , všechno kvetlo....
Pak jsme ještě zaskočili do Wüstenhausu, tedy pouštního domu. Tam byly kaktusy všech možných tvarů a mezi nimi poletovala spousta ptáků. Taky nádhera..
Odtamtud jsme, zmíraje hlady, vyrazili do hostelu. Cestou jsme se ještě stavili ve Sparu a koupili pár drobností k jídlu (jablka a sušenky). V hostelu jsme se nacpali řízky a bylo nám dobře. Ještě jsme se chvíli váleli a čekali až se nabijí baterky do foťáku (přece jen ty stovky fotek na makro ze skleníku jim daly zabrat).
Asi ve dvě hodiny jsme se vydali opačným směrem než ráno a Maria Hilfer Strasse nás dovedla až do Museums Quartier, tedy do centra. Hofburgem jsme skoro prosvištěli, ještě jsme toho měli hodně, co vidět a večer se kvapem blížil. Proběhli jsme Grabens tak rychle, že jsem se ani nestačila mrknout do výloh nejznámnějších značek. Na Stephanplaz jsme koupili nezbytné Mozartovy koule a zapluli jsme do Stephansdom. Tady čekalo další překvapení a to, že vstup byl zadarmo. Chvíli jsme se tedy kochali krásou chrámu a já se snažila nastavit foťák tak, aby z obrázků něco bylo. Na chvilku jsme si poslechli i zkoušku sboru. Pak už jsme jen koupili pár pohledů a svíčku. Tu jsem zapálila a založila tak další výletovou tradici (loni už jsem takhle utrácela v Sacre Coeur).
Když jsme vylezli ven, slunce už bylo nízko. Vydali jsme se rychle k Rathausu, který už jsme chytili osvětlený. Na prostranství před radnicí bylo postavené kluziště a vídeňáci čile sportovali. Zatím se rychle setmělo a parlament už nebyl skoro vidět. To bylo vše, co jsme chtěli (teda spíš měli šanci stihnout) vidět v centru a tak jsme se vydali zpět do hostelu.
Tam jsme si dali k večeři Mozartovy koule. Vláchovi se povedl dobrý gag, když stál ve sprše tak dlouho, že mu fotobuňka vypla světlo. :-D Pak už jsme jen dali baterky do nabíječky a celí uchození zalehli do postelí.

Další fotky samozřejmě na http://tramin.rajce.idnes.cz/Viden_2009/

Vídeň 2009 I.

Tak je to tu. Zase jsem na cestách. Tentokrát jsem s sebou vzala i bráchu, aby taky trochu poznal svět.
Ráno vypadalo jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že jsem věčně sháněla pasy a kartáčky na zuby. Cestou na autobus do Prahy jsme se stavili v krámě a dokoupili potřebné tatranky. A už tam nastal první zádrhel. Naše stará dobrá taška, která už vydržela všechno možné, se roztrhla. Naštestí brácha, ač není skaut, je vždy připraven, vytáhl z ledvinky jehlu a nit a už jsem štupovala.:-)
V Praze jsme byli o půl hodiny dřív a tak jsme si stihli před dlouhou cestou skočit k protivnému dědkovi na záchod a zanadávat na mizernou pražskou zimu. Pak už jsme nastoupili do známého žlutého autobusu a ujižděli směrem na Brno.
Tam nastal další zádrhel, jelikož jsme měli deset minut na přestup do busu na Vídeň. Ten sice stál hned vedle, ale našemu řidiči se nějak nechtělo otevřít dveře zavazadlového prostoru. Když jsme vydolovali z autobusu tašku, přeběhli jsme k dalšímu žlutému autobusu. Tam jsme si nechali přilepit na ucho tašky ceduli, že s námi jede na Praterstern a šli se odbavit ke stevardce. Ta nejdřiv zuřivě hledala čísla našich lístků a pak vykřikla:"Ale vždyť to máte na půl jedenáctou!"...samozřejmě, v půl jedenacté jsme vyjižděli z Prahy. Nakonec nam přidělila sedadla v zadní části autobusu a my se mohli usadit. Jeden pán to měl o dost složitější, jelikož jeho místo uz bylo obsazené...když šel za slečnou stevardkou, poradila mu, aby si sednul, kde je volno. :-) Cestou do Vídně jsem čučela na telku, takže si toho z ni moc nepamatuju. Teda až na policejní kontrolu.
Ve Vídni jsme vystoupili na Pratesternu a dali se trochu do kupy. Jelikož bylo jeste světlo, vyrazili jsme se podívat na Dunaj, přes kterou jsme předtím jen prosvištěli. Bráchu tam samozřejmě zaujaly vojenské lodě. Já jsem spíš koukala na krásný kostel na břehu. Mrkli jsme se i na Dunajský ostrov. Tam jsme to otočili a šli vstřic dalšímu dobrodružství - totiž U-Bahnu, tedy česky metru. Podařilo se nám koupit lístky a když jsme konečně trefili na správné nástupiště, už to nebyl žádný problém. Vlácha se mě sice věčně ptal, jestli už vystupujeme, ale nakonec jsme šťastně přestoupili na Stephanplaz a dojeli na Westbahnhof. Tady jsem (ani nevím, jak se mi to povedlo) suverenně zamířila k hostelu a k překvapení všech přítomných jsem ho i našla. Ubytovali jsme se, vymámili na recepci nějakou použitelnou mapu a zasedli k večeři (řízky - co jiného :-)) Pak už jsem jen zasedla k internetu. Napsala pár mailů a pustila se do tohohle zdlouhavého popisování...(a doma jsem potom pečlivě doplnila všechny háčky a čárky :-))