Budapešť 2010

Loňský rok byl na události opravdu chudý. Pokusím se letos polepšit. Začala jsem hned v lednu.

Konečně jsem zase vyrazila za hranice vlasti. Tentokrát jsem s sebou vzala i bráchu a připojil se k nám bratránek s kamarádkou. už ze začátku byla situace dost komplikovaná. Do Budapešti jsme měli jet odděleně, protože pražákům vyhovoval jiný čas a způsob dopravy než nám. Nakonec jsem to e-mailem jakž takž vysvětlila majiteli hostelu, který na nás měl čekat.
V pátek ráno (29.1.) jsme tedy sebrali v předsíni zavazadla (batoh a kabelku ;-)) a mazali na nádraží. Po cestě jsem ještě vyzvedla bráchovi pojistku (njn, skleróza útočí). S hrůzou jsme sledovali rostoucí zpoždění ostatních vlaků, ale ten náš do Pardubic jel naštěstí přesně (podle měřítek ČD). V Pardubicích jsme si ještě koupili snídani a chvilku počkali. Pak už se přihnal náš EC. Dalších šest hodin jsme vysedávali ve vlaku a zaháněli nudu. S písmenky a řízky od maminky se to nakonec dalo vydržet.
S mírným zpožděním jsme dorazili do Budapešti (14:32). Hned jsme se vydali do hostelu. Podle dohody jsme se měli s druhou částí výpravy sejít před hostelem. Cestou jsem dostala smsku, že hostel nemůžou pražáci najít, a tak jsme se sešli v nedaleké internetové kavárně. Sándor už na nás čekal před dveřmi. Dostali jsme od něj klíče, mapu a spoustu užitečných informací. První z nich jsme si ověřili ještě ten den.
Po ubyvotání a krátké poradě jsme se vydali na první prohlídku města. Zamířili jsme ke katedrále Szt. István (Sv. Štěpán). Měli ještě otevřeno (pokladna už byla sice zavřená, ale to nám zvlášť nevadilo ;-)), tak jsme si prohlédli i útroby chrámu. Další na řadě byl Řetězový most. Už se setmělo, a tak jsme zašli rovnou do lázní Rudasz. Podle Sandora měli otevřeno i večer. Chvíli jsme bloumali mezi maďarskými cedulemi (opravdu se to nepodobá žádné řeči, kterou znám) a potom se doptali na člověka, který uměl anglicky. Vysvětlil nám, že lázně jsou otevřeny do šesti, ale dnes jen pro muže (jaká to diskriminace!!!). Zjistili jsme ale, že mají otevřené i noční koupání od 22:00, a to pro všechny. Vrátili jsme se tedy do hostelu a do půl desáté tam zevlovali.
V deset jsme se dostavili do lázní a koupili lístky. Personál z nás byl trochu vyjevený, ale nakonec jsme se domluvili a všechno proběhlo v pohodě. Lázně Rudasz postavili někdy v 16. stol. Turci, kteří tou dobou okupovali Budapešť, a jsou nejstaršími lázněmi ve městě. Atmosféra je v nich úžasná. Dvě hodiny jsme strávili namáčením v různě teplých bazéncích nebo pocením v různě teplých saunách. Ven jsme vyšli jako znovuzrození. Cestou do hostelu jsme si ještě dali kebab a ve dvě hodiny jsme zapadli do hajan.

Druhý den ráno bylo vstávání poněkud kruté, ale nakonec jsme se přeci jen vykopali z postelí a vyrazili za dalšími pamětihodnostmi. A hned jsme se vydali za dalším Sándorovým tipem: prohlídkou Parlamentu (pro občany EU zadara ;-)...ostatní platí :-D). Opět jsme pořádně nechápali, jak to u Parlamentu funguje, a tak jsme se vyptali strážného, který měl na starosti návštěvníky (soudě podle fronty před ním). Zjistili jsme, kde se stojí fronta na vstupenky a po chvíli pozorováí jsme pochopili i systém prohlídek. U strážného se stály dvě fronty zároveň (zamíchané do sebe). Jedni vstupenky chtěli a druzí už je měli a čekali na průvodce. K pokladně mohli jít pouze dva lidé zároveň, takže se mrznutí značně prodloužilo. Když jsme vstupenky vydolovali, zalezli jsme se zahřát do Parlamentní kavárny. Ve dvanáct hodin jsme se zařadili do druhé fronty a čekali na průvodce. Výhled na teplo uvnitř budovy zkracoval mrazivé utrpení, ale i tak jsme byli všichni u dveří velice rychle. Tam nás ale zklamali. Museli jsme ještě čekat na osobní prohlídku a část návštěvníků tak musela zůstat ještě chvíli venku. Vytouženého tepla jsme se nakonec přece jen dočkali. Parlament je postaven jako směska všech možných stylů a jeho interiéry jsou nádherné. Průvodkyni jsme příliš nevnímala, ale i tak jsem zachytila příběh vystavených korunovačních klenotů i zasedací místnosti. Asi po hodině jsme se s Parlamentem rozloučili.
Potom jsme našli nejbližší restauraci a oslavili úspěšný začátek dne královským obědem. Po jídle se naše cesty rozešli. Kvůli odlišnému času odjezdu jsme se museli rozdělit zase na dvě skupiny a následovat každý svůj itinerář.
My jsme zamířili na hrad. Přešli jsme Řetězový most a za stále hustšího sněžení se vydali do kopce na Rybářskou baštu. Tu jsme prošmejdili odshora dolů a pořídili hromadu fotek. Když jsme dorazili na Budský hrad, začínalo se už stmívat. Trochu jsme se ztratili při hledání zadní brány a nakonec jsme skončili zase před Řetězovým mostem. Odtud jsme houstnoucí tmou (jak jen může ve tmě houstnout ;-)) pospíchali k Citadele. Po cestě jsme rozmýšleli různé kombinace času a zbyvajících zajímavostí. Ve tmě se nám do kopce opravdu nechtělo. Potom jsme se však přece jen vydali vzhůru. Bylo to horší než jsme čekali. Napadlo už přes 30 cm sněhu a schody a cestičky byly uklouzané. Moje boty úplně vypověděly službu. Připadala jsem si jako na ledě. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, byli jsme po kolena promočení. Prohlédli jsme si vystavené zbraně z druhé světové války (ohromné nadšení - u mě samozřejmě ne ;-)). Mě okouzlil výhled na noční Budapešť s osvětlenými mosty a ledem plujícím po Dunaji. Okoukli jsme Citadelu a vydali se na strastiplnou cestu dolů. Předala jsem bráchovi kabelku s foťákem a dalšími věcmi, které by nebylo radno rozbít. Pravděpodobnost toho, že se někde svalí byla menší...tak sebou samozřejmě v půli kopce říznul :-D. Doklouzali jsme k Alžbětině mostu (Erzsébet híd) a upalovali do hostelu. Tam jsme dali k večeři housky s Veselým Medvědem a padli za vlast. Ostatní dorazili chvilku po nás, a tak jsme z nich ještě vytáhli informace o výstavě, na kterou jsme se chystali další den.

Poslední den ráno jsme si sbalili věci a dohodli se se Sándorem, kdy si je vyzvedneme. Pak jsme zamířili k Městské tržnici, kde jsme chtěli nakoupit suvenýry domů. Na tržnici bylo podivně prázdno. Dveře zamčené. Až po pár minutách jsme našli ceduli s otvírací dobou: v neděli zavřeno! Měli jsme smůlu. Tak jsme se vydali zpět do hostelu. Cestou jsme se ještě zastavili v krásné Pařížské pasáži. V hostelu jsme se rozloučili a zamířili každý jiným směrem.
My jsme šli navštívit poslední Sándorův tip: výstavu renesančních mistrů v Muzeu krásných umění. Celí zničení jsme se doplácali hustým sněžením na náměstí Hrdinů, mrkli na Památník tisíciletí a utíkali se schovat do muzea. Koupili jsme lístky a po krátké domluvě se strážným jsme našli i šatnu. Shodili jsme bundy a podle šipek zamířili na výstavu. Sbírka děl slavných umělců mě nadchla. Jak prohlásil brácha: "tu ženskou s jezevcem už někde viděl" (jinak Dáma s hranostajem ;-)) Nechyběl Boticelli, Rafael, Tizian, Tintoretto...Prostě senzace. Výstavu jsme proletěli a ještě nám zbyla chvilka času na sbírky z Řecka. Pak už jsme jen vyzvedli bundy a upalovali na nádraží. Po cestě jsme utratili zbytek forintů za housky. Prohlédli jsme si budovu Východního nádraží (Keleti), nasedli do vlaku a za chvilku ujížděli k domovu.

Fotky najdete jako obvykle na: http://tramin.rajce.idnes.cz

Fotky

Dneska nečekejte žádný zázrak. Jen jsem doplnila fotečky z posledních výletů, které ani nestály za delší povídání. :-)
http://tramin.rajce.idnes.cz

SLOVINSKO 2009

Tak jsem letos zase vyrazila za hranice.
Ne, že by to byla dovolená podle mých představ. Sedět v deštivé Lublani mě příliš nebavilo, a tak jsem posílala po internetu na všechny strany zoufalé SOS. Když už jsem se vydala na výlet, byla jsem sama, takže jsem se spíš děsila, než bavila. Několik světlých okamžiků jsem zažila, když jsem se bavila s místními. Slovinština není příliš odlišná. Tím, že jsem jela na jediný pořádný kopec lanovkou, se snad ani chlubit nebudu.
Užijte si fotky na http://tramin.rajce.idnes.cz/Slovinsko_2009/

Žampach

Tak jsem se zase jednou vypravila na delší výlet a skutečně nebylo o zážitky nouze...
Ranní vstávání mi překvapivě ani nevadilo a v osm hodin už jsem frčela na východ. Měla jsem v plánu klasickou vycházku Litice - Potštejn. V Týništi jsem přeskočila na vlak do Letohradu a za chvíli se nestačila divit. Začalo nastupovat čím dál tím větší množství lidí. Co se sakra děje? Z řeči jsem zjistila, že zrovna dnes se koná pochod Přes tři hrady. Netušila jsem, že něco takového vůbec existuje a natož že zrovna dnes. Zavolala jsem hned přítele na internetu, abych zjistila víc. Po několikerém přerušení (jela jsem tunelem :-)) jsem zjistila, že celý kraj bude plný lidí (dnešní zprávy tvrdí, že tam bylo 5759 lidu*). Tak jsem změnila plány. Žampach je sice "třetím" hradem, ale jízdenka IREDO holt platí jen do Žamberka. Trasa pochodu na Žampach vedla naštěstí z Letohradu, takže bych mohla mít trochu klidu.
Na Žambereckém nádraží jsem se zahloubala do své 17 let staré mapy a porovnala ji s trochu mladší variantou na zdi. Tak tedy po žluté...značky nikde, ale dala jsem se vést svým skvělým instinktem :-P a doufala, že trasu ještě nezrušili.
Dostala jsem se do vsi Dlouhoňovice (fakt se to tak jmenuje :-)). Od doby, kdy vydali moji mapu, už zde stihli postavit řadu nových domů a sjezdovku. Nakonec jsem přece jen prokličkovala mezi zahrádkami a vydala se podle vleku do kopce. Značka tudy kdysi dávno zřejmě vedla, protože mě jedna zašlá žlutá přesvědčila o tom, že jsem na správné stopě. Nahoře na kopci jsem si vybrala nejpohodlnější cestu, která vedla přibližně tam, kam jsem chtěla. Za chvíli jsem byla zablácená až po kolena, ale co - to se vypere :-D. Najednou jsem přišla na rozcestí, které na mapě nebylo a překvapivě i na nové značení, o kterém jsem taky nevěděla. Chvíli jsem se radovala ze svého štěstí...do doby než jsem přišla na kraj lesa, kde byly tři cesty. Jak se značka objevila, tak taky zmizela. Dala jsem se tedy osvědčeným přibližným směrem a došla na další rozcestí - taktéž tři cesty. Tak tady to už přibližně nepůjde. Pátrala jsem tedy po značení. Nakonec jsem ho přece jen objevila. Plna radosti jsem se po něm vydala a došla na to zakleté první rozcestí - hm, tak už vím, kudy jsem měla jít. Ale kam teď?...Vybrala jsem si tedy zlatou střední cestu, která vypadala, že vede tam, kam chci. Tedy dokud jsem nenarazila na zavřenou bránu statku...tak tudy ne. Zkusila jsem to obejít, ale byla jsem chycená mezi ohradníky jako kráva na jatkách. Vlezla jsem tedy drze na dvorek a doufala, že mě nesežerou psi. Ti sice párkrát štěkli, ale nechali mě. Majitel vylezl ze stodoly, a tak jsem se začala hrdinně omlouvat. Neuměl česky, takže mi to bylo na dvě věci. Nakonec jsme se domluvili na angličtině (holandsky neumím). Omluvila jsem se anglicky, statkář mi popřál šťastnou cestu a za rohem stodoly se objevila krásná nová žlutá značka.
Vyšplhala jsem se do Žampachu a na vyhlídce v zámeckém parku se snažila chytit ztracený dech. Než se mi to podařilo, přišel podivný starší chlápek a začal se mnou rozprávět (hůlky, výhled, počasí...). Nakonec se se mnou rozloučil a odešel. Konečně jsem si oddechla. Ale ne na dlouho - když jsem se vydala nahoru na hrad, potkala jsem ho i s přítelem u lávky přes silnici. A tak jsem se s nimi vyšplhala na zříceninu. Celou dobu jsme mluvili o všem možném a pán vypadal, že nedokáže být chvíli zticha. Mrkli jsme na pár zdí, které zbyly z hradu a šli zase dolů k zámku. Na kontrolním místě pochodu do mě ještě hustil cosi o Evropském projektu odškodnění a pak mě konečně propustil (s tím, že jsem mu dala e-mail, aby mi poslal další info - ještě se neozval a doufám, že ani neozve :-/).
Natáhla jsem se v parku na lavičku, kochala se výhledem na Orlické hory a Králický Sněžník a cpala se obědem. Pak už mi zbývala jen cesta zpět na vlak.
Zjistila jsem, že jsem někde zanechala svou stoletou mapu, ale moc mě to netrápilo. Jen jsem doufala, že zelená značka už bude trochu rozumnější. Až na pár excesů byla. Vedla po pohodlné silničce přes kopec a tam uhnula do křoví...co to? Ještě že je jaro, jít tam v srpnu, utopím se v kopřivách a maliní. Vedla křovinatým úvozem až k lesu. Nj, asi to nechtěli vést po asfaltu - myslela jsem si. No, jen do té doby než jsem přišla na silnici a šlapala po ní dva kiláky do Žamberka.
Na nádraži jsem zjistila, že buď tu můžu hodinu a půl trčet a nebo si prohlédnout Žamberk a jet až za tři hodiny. Vybrala jsem si druhou variantu a šlapala do centra města. Když jsem začínala mít dojem, že žamberecké centrum snad leží někde v Letohradu, dorazila jsem na náměstí. Prohlédla jsem si zdejší pamětihodnosti - moc jich tedy není. Informační centrum klasicky otevřeno od devíti do jedenácti :-D. Rozhodla jsem se, že už bych mohla přece jen jít zpátky na nádraží. Po cestě jsem koupila něco na zub a potom hodinu a půl koukala na koleje :-D.
Rychlík z Wroclawi naštěstí přece jen přijel a dovezl mě pohodlně až domů.
Fotky na http://tramin.rajce.idnes.cz/Zampach/
* http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/tri-hrady-se-skvelym-rekordem20090511.html

Babiččino údolí

Asi na mě už leze jaro, ale v tomhle počasí člověk nemůže zůstat sedět doma...navíc, když má konečně chvíli volno ;-)

Ve čtvrtek (16. 4. 2009) jsem šla do práce až od tří hodin odpoledne..co tedy s volným časem? Měla jsem dvě možnosti - buď se opalovat a nebo vyrazit na výlet. Spojila jsem tedy příjemné s užitečným a jela se opalovat na výlet. :-)

Do České Skalice je to půlhodinky vlakem, i když výluka mě trochu zdržela. V devět hodin už jsem si to rázovala přes Skalické náměstí a fotila, co mi přišlo pod ruku...vlastně ani není o čem vypravovat, protože jsem buď šla a nebo fotila. Nakonec jsem sebou ještě stihla praštit do kopřiv a chytala bronz a klíšťata.

Tak tenhle zápis je dost zmatený, ale to je celkem jedno :-). Prostě jsem vyrazila ven a trochu se prošla...zajímavější jsou určitě spíš ty fotky: http://tramin.rajce.idnes.cz/Babiccino_udoli/

Velikonoce na Rýchorách

Ve škole je sice spousta práce, ale přece se nebudu o Velikonocích šprtat.
V neděli (14. 4. 2009) jsem vyrazila za rodinou na chalupu. Aby to nebyla jen nudná cesta zpestřila jsem ji tím, že jsem šla z Trutnova těch 15 km pěšky...a dorazila akorát k obědu. :-)
Není o čem moc vykládat a fotky z cesty taky nemám. Tak mrkněte aspoň na to, co jsem ztropila na Velikonoční pondělí:

http://tramin.rajce.idnes.cz/Rychory_v_pokrocilem_stadiu_rozkvetu/

LORDI Deadache tour 2009 Pardubice

To jen abyste si nemysleli, že se flákám ;-) Chřipka, nechřipka...tohle si člověk nemůže nechat ujít!

Pár fotek jako obvykle na http://tramin.rajce.idnes.cz/Lordi_Pardubice_090316